že by ti všickni klamové ode všeho ženského pohlavie se zjevili bez úrazu jich cti, a to zklamánie, jenž jím sú zklamali pak mužie ženské pohlavie, a to vše spolu proti mělo na vahách váženo býti, a rozumnost a pravda to mělo převážiti, které by druhé převážilo aneb kterého by viece bylo a které by bylo těžšie rozvážiti aneb které by se viece cti došlo, žena li muže zklamavši o příhodnú věc, ješto se zase nalézti dá, čili muž ženu zklamav o její čest, ješto nikdy se zase nalézti nedá. Ej, ženy, ej, dievky! Beřte příklad od mé utěšené pavičky, od mé přebielé hrdličky a mlčte potom, neřiekajte ani praviece komu, ani o to stójte, byšte mněly, by která z vás muže oklamati mohla neb by která z vás muže oklamati mohla neb by která žena muže kterého zklamala. Nemóžť žádná žena muže o nic oklamati nežli neb o sbožie neb o smysl neb o sílu neb o ten statek, jenž jej má příhodně. A toho všeho muž móže zase nabyti, nebť se sbožie dá dobyti, dá se i utratiti a potom opět dá se dobyti. Též síla mužská; tať móže od člověka za chvíli býti odjata a potom opět při člověku býti. Též opět múdrost a smysl a jiní přirození darové člověčí; tiť mohú časem od člověka skrze jiného člověka zlého proměněni býti v nesmysl, v škaredost, v mrzkost a v ohavnost rozličných nedostatkóv, avšak tíž nedostatkové někdy opět v dobré přirozené, něco dobrého proměněni býti mohú. Ale ty dievko, ty panno a potom ženo, mysl sobě takto: Když ty jednú budeš zklamána o čest od muže chytrostí li mužskú, dary li nebli milostí kterú anebo takovú příčinú, jakožto k tomu slušie, též ty ani tvoji všickni smyslové nemóžeš, té tobě nikoli žádný vrátiti nemóž,