kto s radú a s potazem co činí, nepožívá toho zlým.“ Lekalať se jest ona té příhody, jenž ji slýchala, kdežto ona krásná Medea žena, jenž jsúc pannú ještě toho krále Lamedonta, hned Jazonově, toho mládence, řeči svěřivši, jeho vóli přidavši vóli svú, i přistúpila k jeho žádaní, k jeho slovóm hned se přiklonila, přidala k jeho postavě neznámé a rúchem ozdobné hned se hostajně okázala, byvši panna přemúdrá, převýborných, prostraných dómyslóv a rozumu hlubokého; neb byla pravá mistrovaná mistryně v zeznání a v běziech učenie hvězdářského, svrchních planétóv, věděti umějíc jich běh a jich přirozenie, co z nich pojíti mělo a co pod kterým planétem se dálo, nebli dobré nebli zlé, však zapálením tělesné milosti a z bujnosti přirozené krve vrúcie, jenžto měla z libé a z sladké řeči od Jazona, toho mládence, té své všie múdrosti, všeho múdrého učenie, všie té přirozené a učené chytrosti zapomenula na těch učených smysléch. Ale i na cti se byla tak daleko zapomenula, neb byvši sama s ním v takovém hostajenství, v takovém obyčeji, v takové letné přiezni miesta došedši i cti k němu zbyla a tu ztratila. A potom otce svého, krále mocného, slovutného a bohatého, dobrovolně opustivši, v sirobu se a na rozličné potom protivenstvie se oddala, v neznámost dalekých a nepřátelských vlastí a v nejistú, výmluvnú milost, měvši sobě prvé v obyčeji, že svým pěti smyslóm byla převzděla, vlastnie sestry; tak když dřieve chtěla co k světu nebli mluviti nebli učiniti, tak se hned prvé s svými sestrami