Veliký Valerius, ten mistr, s tvými dobrými činy, s tvými dobrými, šlechetnými obyčejmi, jakuť by byl pochvalu dal, jakéť by byl milé a libé skládanie o tobě skládal! Ó, bóhdajť nebyl učinil, jakož byl učinil jedné dobré, šlechetné ženě, když byla umřela! Nechtě, by jejie jméno bylo zapomenuto na věky pro jejie dobré obyčeje, sebrav jejie kosti po smrti z jejieho hrobu, kázal sobě rozličného nádobie domovitého v svém domu nadělati a to vše čístě okovati, jedno ku pití, jedno k jiedlu, jedno k rozličným potřebám ku počestným. A což bylo ku pití zjednáno, když s ním kto dobrý píti chtěl, tak řiekal: „Pí se mnú z toho pro mě a pro tu, jenž se mnú živa jest na věky, a s tiem, ktož toto nádobie mieti bude; dobřeť by toho hodna byla.“ Hleď, jakť počestnost i pohanu míla byla, a netoliko jemu byla míla samému, ale všemu rodu jeho, že když jest jeho vešken rod sšél, tehdy všichni jeho přietelé, což učených bylo, ostavili mnoho knih psaných, jenž sú je skládali o pocti a o dobrých činech. Ej, Bože milý! By těch dobrých obyčejóv bylo na světě mnoho panen a paní, mnohoť by sirotkóv, mnoho vdov chudých, mnoho jiných obecných lidí by při svém statku ostalo; asať by ti, ješto dobří slúti chtie a dobří se činie, takýchto šlechetných panen a paní by se ustyděli a jich se lekali, jakožto sú se častokrát jiní mnozí dobří mé přešlechetné, dobré, milé, utěšené lekali a styďali zle a hanebně činiti.

Jistě chciť to říci na mú čest, že viece než blaze jest tomu muži, ktožť ji sobě za manželku má. Tenť jest již nade všecky dary všeho světa od Boha obdařen a od Štěstie znamenitě obohacen, neb sám Bóh, ten vždy je s ním pro ni. Máť on dobře z čeho Bohu děkovati