sem všady na světě vzácen byl pravým štěstím a čtěn, ale nynie pro tvú závist zahynúti muši. Jistě, Neštěstie, všech lidí protivnost, všech lidí závist mně jest nynie protivna a škodliva tvá zlá závist a nenávist, ješto ji ke mně máš. A já mním i tak jest, komuž lidé nepřejí, že jest znamenie, se tomu dobře vede a že ten po jednom štěstí mievá i jedno i druhé i desáté. Ale komuž ty nepřeješ, já mám již uplně za to, že ten bez obrany z radosti v smutek upadnúti musí. A zdali s mi toho neukázalo? A ty s mě odvedlo mé všie radosti, jenž sem se jie nikdiež právě nenasytil; vždyť sem lačen jie býval, do mé smrti bych sobě byl nebyl ohyzdil, do skonánie světa táť by mě byla neobmrzala. Ty s mě sobě vyprosilo na mém Stvořiteli; ty s o to stálo vší silú, aby mě smútilo, aby mě mé všie radosti zbavilo do konce. Již s toho vždy došlo. Buď veselo mým smutkem! Již s to zjednalo dřieve času, že skrze tě mně země sucha bude, dřieve času suchem posvadnu, dřieve času ze mne obluda bude. Ty si ta zlá rez, ješto mě slepceš, ty mě zasušíš, ty mě z toho, což sem, v nic obrátíš, ty mě v stien proměníš, ty mě naposledy nelítostivě umrtvíš.

Ach, ach, zlé Neštěstie! Ach na tě, ach vždy na tě, mrzuté Neštěstie! Pozdě mě již těšíš svú falešnú odtuchú, pozdě mi vypravuješ svój úřad. Již sem já, jedinký plod té přešlechtilé slepice, v zárodku zastydl, ze mneť již nic nebude, podánať jest již z toho hniezda preč ta převýborná, nezaplacená slepice, jenž mě doseděti měla k životu a ku počestnému kuřeti