se vším svým národem, neb ne lidsky toliko, ale nad svrchované lidi jest on dařen. Ten již viec pokoj má, ten sobě již viec nesnází žádných nečiní.

Ty, Neštěstie, ty mi pak vždy mlčeti velíš, nechceš tbáti, co mi převelmi škodí; čímť já, ved, dále v své srdce ryji tajným rozpomínaním, tiem já viece shledávám o nie to, ješto mě k tomu nutí, že já o nie mluviti chci i muši, pro tě ani pro koho toho nenechaje. Co ty o tom praviti umieš, hanebné, zlé a nelibé Neštěstie, co jest žalost srdečná v rozlúčení a co jest počest u ženského pohlavie anebo co jest to, ješto k srdečné milosti slušie a příleží, v niežto milý s milú v jedné vóli míle přebývá? A milost, neb což jest mezi dvěma milýma člověky, ty si toho neseznalo aniž seznáš aniž seznati máš aniž móžeš aniž toho kdy dojdeš, jakož sem já došel byl, ač ne tú láskú, ješto k manželství slušie, však túž pravú dobrú vieru a túž lásku sem k nie měl, jakožto má věrný milovník ji mieti ve všie pocti k své milé panně a k své milé choti, jeden druhého neurážeje na cti.

Jistě a zajisté, mluv ty sobě neb kto co chce, toť jest zacele tak, že kohož Bóh obdaří dobrú, počestnú a šlechetnú ženú anebo frejieřkú počestnú, tenť jest již dobře a uplně dařen, a ten dar znamenitý dar slove, ješto všecky zemské dary převáží, ješto jej ani zlatem, ani stříbrem, ani drahým kamením, ani městy, ani hrady, ani kterú zemskú věcí nemóž kto zaplatiti; neb jest dar boží a od Boha pošlý. A jest dobře hodné, aby mocný pán drahými dary dařil, jenž jich žádný zaplatiti nemóž. Ty, Neštěstie, znamenaj samo: Mnohoť jest rozličných