obdrženú, ve dcky neb v knihy kázali jsú sobě zapsati. A když jest přišel druhý soud, když seznánie předepsané svědkóv mělo slyšáno býti, na jehožto seznání obdržení předřečené bieše přišlo, vdova k soudu stojiec žádala jest sobě nálezu a přísudku, poněvadž zetové její Oldřich a Fricek diely jich dědické i jich ceněnie, z nichž jsú na ni žalovali, obdrželi jsú na syniech jejích a zapsati úplně a prostě bez otporu rozkázavše, zdali by ona již od jich narčenie zproštěna spravedlivě býti neměla. Ale strana odporná zpět mluvieše i poněvadž paní Čemuta v prvnie odpovědi při žalobě na ni učiněnú k podstúpení svědectvie se svolila, však se jie též má státi. I ortelováno jest konečně k straně panie, poněvadž Oldřich a Fricek diely své dědičné úplně a všecky penieze, za něž jsú dědictvie cenili, naprosto a bez otpory dobrovolně a s dobrým rozmyslem obdrževše, rozkázali jsú sobě v kniehy zapsati, ta paní a třetí čest sbožie, kteráž na ni příslušie jakožto na vdovu, od nichž i od žalob jich jest ovšem zproštěna. Nebo ktož jest již žaloval, nemóž viece v též při, pakli kto zpět učiní, práva svého se odpierá.
Ortel o nápadiech
Súzeno jest zde mezi vdovú, ženú někdy Seidlina Hertvika, a dcerú její s strany jedné, a mezi Mikulášem, synem řečené panie, s strany druhé, kteráž té panie se dcerú svú o dědičný diel statku Henzlina, syna svého, dobré paměti po něm zuostalého, kterýžto diel pravieše, že by na ni a její dceru, poněvadž jest měl léta, s vědomím poručníkóv nebo těch, ktož jsú při kšaftu byli, vedlé poručenstvie připadl, žádajíce k své straně nálezu. Potvrdí li poručníci, kteříž byli při kšaftu syna jejieho, že jé a dceři její řečený statek poručil, má li jé to věřeno býti, či co by v tom práva bylo, a tu žalobu s strany obú paní
