ač by který člověk druhému nemaje věcí mohovitých své dědičstvie zastavil neb zavázal v dluziech zpósobem práva nejsa k tomu připuzen, takové dědičstvie do dne a do roka má v základě chováno býti, a potom po tři soudy provolané neb ohlášené muož prodáno býti.
Pakli by kto soudem k takovému zavázaní byl připuzen, ten svú přísahú muož obdržeti, že nemá věcí mohovitých aniž muož jmieti, a že potřebú jsa puzen, to dědičstvie věřiteli svému zavazuje, nebo když se to stane, věřitel, jemuž to dědičstvie jest zastaveno, v to dědičstvie se uvieže, potřikrát je před soudem oznámí a potom tomu, jehož jest dědičstvie, a jenž jemu je zastavil, ač by je ten chtěl jmieti, jakožto podruhu radějí než někomu jinému v některé sumě peněz jménem úroku do dne a do roka najme.
Pakli by jeho jmieti nechtěl, tehda jinému komužkoli to dědičstvie týmž obyčejem, jakož jest předpověděno, muož najieti, a jestliže by v tom času to dědičstvie vyplaceno nebylo od něho, tehda potom muož je on svobodně prodati komužkoli. Ale kterak má činěno býti o dědictví v dluhu zastaveném lichevníkovi, nahoře jest pověděno.
O oderčení neb uvedení v dlužníkovo dědičstvie a za hřebík dání třiesky vyřezané
{o uvedení v dědičstvie}marginální přípisek mladší rukou Jestliže by dědičstvie mnohým věřiteluom odhádané za hřebík, jenž slove špán německy, pořád bylo dáno, ačkoli první věřitel dal by dlužníku
