kteří, majíce zboží, dadie velikú núzi trpěti podacím aneb jich dětem, ač jsú pěkně živi.

A že to poddacie jest duchovní moc, protož nesluší ho prodávati, duchovní slove i proto, že jest k duchovenství jakožto k řádu na spasení duší, i proto, že v sobě nenie tělestná věc. Ale hrubí lidé, jenž mnějí, by kostel, oltář neb kapla bylo podací, protož kupují a prodávají poddací jako vuol neb krávu nehodně pro užitek tělestný neb pro chválu aneb proto, aby svým přátelóm neb sluhám podávali. Věziž, když dieš: „Mám kostela, podací, že máš moc, aby kostel dobrému knězi dal a jej zpravoval, aby k boží chvále i s knězem i s lidem dobře stál. Tu moc mievají i děti i jiní přátelé po dědicství a někdy z poručenství aneb z oddání, tak že ji dá jinému.

A hřeší rozličně v té moci světští i duchovní. Světští, nedávajíce jí sprostně pro Boha, a duchovní, nepřijímajíce sprostně pro Boha. A že bývají ustaveny almužny, aby byly chudým dány, podací těžce hřeší, nedávajíce. Neb někto ustaví, aby bylo sukno kupováno chudým neb určené krmě neb jiné almužny. Ani pak sobě zachovají neb svým přátelóm a pacholkóm dávají aneb pro přízen jiným, a jako by své dávali, chtí chlúbu míti a nuznějších nebožátek za nic netbají. A v tom hřiechu sú klášterníci, faráři a měšťané obecně. Klášterníci, sebravše veliké almužny, aby vydávali chudým penieze, sukno, ztravu, i nedávají. Faráři, aby chudé krmili v suché dni neb jindy, i nekrmí. Měšťané též. A tak táhnú spolu vuoz diáblóv jako tří koni, jichž pomrskává lakomstvím, tiehna je do své stodoly. A o těch takto stojí psáno v ustavení duchovním: „ Kněží neb světští, kteříž statky otce a matky své neb jiných lidí, kteréž sú chudým odkázali, zadržeti chtí aneb odjíti, jakožto mordéři chudých a jakožto zloději a svatokrádci kleti buďte, od kosteluov odlúčeni, dokavad nenavrátí.“ Aha, poznajte se, lúpežníci chudých lidí, mordéři, zloději a svatokrádci!