Nebo ačť vás lidé neklnú, ale Pán Buoh vás klne. A té klatby dokáže v súdný den, když die: „Jděte, zlořečení, do věčného ohně!“ Otieží: „Proč?“ Odpoví, řka: „Lačen sem byl, nedali ste mi jísti, žiezniv, a nenapojili ste mě, nah sem byl, a neodíli ste mne.“ A oni řkú: „Pane, když sme tě viděli lačného, žieznivého a nahého, a nedali sme tobě?“ A on die: „Co ste neučinili najmenšiemu z mých, mně ste neučinili.“ Na to slovo sv. Augustin die: „Poněvadž ten puojde do věčného ohně, jenž jest nedával svého, co se tomu stane, jenž se chápal cizieho?“ A že dřieve řečení chudým almužny odjímají, protož kam se ti v súdný den dějí, ač se nepokají, navrátíce chudým, co sú zadrželi? A že sú mordéři chudých? Písmo die: „Kto zklamává chudého, člověk krvavý jest, ktož odjímá v potu chléb jako ten, to věz, jest vinen, kterýž zabije bližnieho svého.“ A že sú lúpežníci, to jest jisto, neb berú chudým jich statek. A že sú zloději, jest vědomo, neb kradú cizie věci. A že sú svatokupci, svatokrádci, to jest proto, že kradú svatú almužnu, jenž slove proto svatá, že jest pro Pána Boha, jenž jest svatý nad svatými, a proto, aby byl člověk svat, chudým dává.

A z toho muož člověk rozumný spatřiti, kterak hustě hřeší lidé v těch almužnách, i ti, kteří je dávají, i ti, kteříž poručníci bývají, i ti, kteříž je přijímají. První zle dobyté dávajíce, druzí zadržívajíce neb zle rozdávajíce, třetí zle přijímajíce. Prvé nejsúce potřebni, druhé přílišně nabierajíce, třetí zle utracujíce. A všichni ti obecně o ty almužny se vadíce. Protož dobré jest člověku, aby jsa živ, dával chudým a nestkměl, aby po sobě věčnú almužnu ostavil. Neb nikdež nenie v Písmě svatém položeno, aby almužny věčné lidé strojili, ale jest položeno, aby mezi chudé své almužny za živa dávali, aby umrúce ihned odplatu radosti věčné měli. Protož blázniví jsú lidé, a zvláště kněží, kteří dobývají peněz leckterak, aby almužny věčné ustavili. Také jsú blázni, kteříž