peněz chovají dobře dobytých, aby věčné almužny ustavili a vidúce nuzné, jim nepomáhají, neb tací těžce smrtedlně hřeší. Neb die sv. Jan apoštol: „Má li kto statek tohoto světa a vidí bratra svého, an núzi trpí, a zavře střeva svá, to jest nedá li jemu, kterak láska božie jest v něm?“ Jako by řekl: „Nikoli nenie v něm božie láska, to jest že Boha nemiluje, poněvadž dá núzi bratru trpěti, moha mu pomoci.“ A také jest duovod z první řeči, že Kristus die: „Lačen sem byl, a nenakrmili ste mě. Jděte, zlořečení, do věčného ohně!“ A co sváróv i súduov i morduov pocházie z těch věčných almužen a jiných hřiechóv, kto móž popsati? A někto nabéře na se velikú věc, poručenství těch almužen a vždy drží až do smrti a na smrti poručí jinému, a mně, by ten učinil. A on opět drží a užívá až opět do smrti, a tak vždy dále, až z nich nic nebude. Biední lidé, kakť jsú na rozumu poraženi, že chtie, aby jim to učinili, co sú sami sobě mohúce učiniti nechtěli. Ale věrný milovník boží dává chudým vedlé jeho přikázaní, což muož, za živa, činí sobě poklad, aby ho ihned požíval, umra, před sebú posielá, aby měl hotov, odsud vyjda. Pán Ježíš, apoštolé a jiní světí almužen věčných sú nestrojili.

[Kapitola]text doplněný editorem VIIII

Aby lidé na všechny strany svatokupecství se vystřiehali, ještě máme věděti, že každý, jenž přivoluje k svatokupecství, že ten hřeší a jest účasten svatokupecství. A to přivolení bývá šesterým obyčejem: pomocí, obranú, radú, potvrzením, nepomocí a netresktáním. Pomocí v svatokupecství jest vinen, přimlúvaje se, trže mezi svatokupci neb jinak příčiny dávaje, jako Písmem, poselstvím, peněz puojčením, přídržením v súdu a jinými obyčeji. Pak druhé obranú, to jest bráněním svatokupecství. A v tom sú velmi mnozí světští i duchovní, a zvláště mistři a právoukové papežovi, jenž bránie v školách svatokupecství, vymlúvajíce je rozličně, řkúc, že papež nemóž