nehřešili, řkúce: „Aby s námi bydlil, přišels k nám, ne aby zákon dával.“ A po hřiechu nyní vymlúvají smilství, řkúce, že jest přirozeno, ale lží, neb nižádný hřiech ani zlost protivná ctnosti není přirozen ani přirozena, ač člověk svým přirozením jest více k jednomu hříchu přichýlen než k druhému. A tak obecně lidé jsú k smilství přichýleni, jeden více než druhý, též k hněvu.

Protož to pomni dobře, že ani obyčej, ani přirození, ani příchylnost muož vymluviti, aby hřiech hřiechem nebyl, ač přirození a přichýlení z přirození jednomu člověku více než druhému obtěžuje neb něco oblehčuje hřiech. Tak někto má srdce hotovější než druhý. A ten prchne a druhý také bude se hněvati. Protož ten tak prchna lehčeji shřeší, položíc rovné jiné příčiny. Též jest v smilství. Někto má tělo velmi bujné z přirození, a druhý ne tak. Protož prvý klesna, móž lehčeji shřešiti, dopustě se, ale vždy smrtedlně smilstvem shřeší. A poněvadž hněvu a smilství nemuož obyčej dávný vymluviti, kterak muož vymluviti svatokupecství? Protož velmi zlý mají obyčej světští i duchovní, jenž se obyčejem z hřiechu vymlúvají. Čechové řkúce: „Tej, však od stara dávna tak jest“. A Němci, uvedúc zlý obyčej, i nechtí nikoli ustúpiti, řkúc: Ist unze rechcizojazyčný text,kodto jest řkúc: „To jest náše právo.“ A tak sú lidé na tom zpolehli, že těch obyčejóv nikoli nechtí ustúpiti a brání jich do smrti. A týmž obyčejem brání svých ustavení více než zjevného přikázaní Pána Boha. Ale věrní křesťané varují se všech obyčejóv, jenž sú proti obyčejóm jich Spasitele a proti jeho radě neb proti přikázaní. A uzří li který obyčej, an jest proti pravdě, ihned jej zavrhú. Protož die sv. Augustin: „Darmo někteří, jenž nerozumným dóvodem jsú přemoženi, nám předkládají obyčej, jako by obyčej větčí byl než pravda.