světa, i chce slúti urozený? I zdali nemní, by těžce nehřešili, stydie se svým pokolením a chtie se chlubiti cizím lživě? Aj, Kristus die: „Kto miluje otce neb máteř a ovšem dálejší přátely viece než mě, není mne hoden.“ Protož tací, jenž z pýchy předkládají v milování nad Krista své přátely, nejsú praví Kristovi následovníci. A poněvadž pod velikú pomstú všichni Krista máme následovati, a on, jsa najvyšší biskup a všemohúcí, nezbohatil jest v světě matky své tělestně ani přátel svých zvláštních, ale nechal na čas v znamenité chudobě trvati, kakož tehdy následuje kněz Krista, jenž své přátely bohatí? Opět, jakož světí praví, což kněz má nadání, že to jest chudých almužna, protož nesluší, aby odtrhna od chudých jich almužny, své přátely bohatil. A tak máš, že kněží hřeší, když přátely své kostelním nadáním bohatí. Pak k dóvodu, když die: „Z přirození i z božieho přikázaní má člověk více milovati otce a máteř a jiné přátely více než cizí.“ Tu muož býti odpověd, že jest li otec neb mátě neb jiný přítel nuzný a božieho milovník zákona, tehdy kněz muož z milosti boží pomoci jemu, aby núze netrpěl. Ale to jest daleko od zbohacení a od pýchy povzdvižení, neb by již učinil tak vedlé božieho přikázaní. Ještě jinými obyčeji hřeší kněží. Prvý obyčej jich, že krmí mnohé pochlebníky, aby je chválili, že sú štědří, a zovú bohaté proti tomu Kristovu naučení, jenž die: „Když činíš oběd neb večeři, neroď volati přátel a bohatých.“ Druhý obyčej, že chovají čeled nepotřebnú úřadu kněžskému, jako střelcóv, komorníkóv a mnoho panoší. Třetí obyčej, že kupují mnoho nepotřebných orudí, jako mísy střiebrné, koflíky, lžíce, polštáře a lože pyšné a jiné věci mnohé. Čtvrtý obyčej, že stavějí domy přílišně nákladité, bořie dobré, v nichž by mohli dobře bydliti, a stavějí jiné. A jakž se nebude líbiti, ihned obořie a jiné náklady učiní. Ale oboří li se co v kostele, toho netbají, by opravili, ale chudé lidi pudí, aby naložili. Pátý obyčej, že chovají koně krásné a přípravu pyšnú