pyšnú na ně strojí a pak psuov mnoho lovčích, jimiž chudých almužnu maří. I muož znáti člověk velmi hlúpý, že těch lichých pět obyčejóv neostavil jest kněžím Spasitel. A že úřadu kněžskému nic nejsú pomocni, alebrž že sú svazkové diáblovi, jimiž je víže a pudí ku pýše a vede je jako slepé k zatracení. A tak sú ty sluhy diáblovy duchovní slepotú poraženi, že když jich otieže: „Proč tak činíte?“ Odpovídají, že svět neb čest světská chce tak míti. A poněvadž diábel mnoho lepší jest než ta čest světská, byla by něco ozdobnější a pravější odpověd, by řekli, že diábel chce tak mieti. Protož kto tak odpověd dává, ten ihned bláznivě zná, že jest přemožen od diábla, že tak na obranu svého hřiecha přivodí svět, jímž diábel zlého požívaje, přemohl ho. Neb to víme, že diábel světem a tělem proti nám bojuje. Protož jako člověk nemá omluvy z smilství, řka, že tělo tomu chce, též nemá omluvy, řka, že tomu svět chce. Neb podobná li by byla omluva rytieři před jeho králem, kdyby dal se jieti volně nepřieteli jeho a král by ho otázal, řka: „Proč si se dal jieti?“ A on by odpověděl, že nepřietel chtěl tak mieti? I jest velmi divné, že lidé sú tak oslepeni, že svých nepřátelóv plní vuoli, slúžíce diáblu, světu a tělu pro velmi marnú odplatu, to jest pro chválu světskú, za níž se vleče jiná odplata, jenž jest odlúčenie chvály věčné radosti a zatracenie s diábly v ohni, v temnosti, v tesknosti a v neskonalé bolesti. A čím více kto a marněji záduší utracuje, tím více bude, ač se nepokaje, muky trpěti věčného ohně.

A kterak se vymluví kněží, kteří kolivěk v smilství záduší hanebně tratí, připravujíce krásně své kuběny, kněhně neb ženimy než v kostele oltáře a obrazy, dávajíce jim sukně, pláště i kožichy, berúce desátky chudých i ofěry? A tak již v obyčej sú své smilstvo položili, že již bez studu ženy mají, někteří pokrytě nazývajíce je sestrami. A sestře liť smilství odpustí, jakož i Písmo i vobyčej ukazuje? A není, kto by poželel statečně té veliké nehody. Starší neopatří, neb by musili prvé sami téhož nechati.