Bernarte, ač si nebyl, ale jáť poviem, žeť mají pivo i staré, i mladé, i husté, i tenké. Když světští k nim přijdú neznámí, tehdyť jim dadie tenkého pivce, aby mněli, že oni to pivce pijí, a také aby méně vypili. Pakliť koho čijí, že u nich snad chce po smrti ležeti aneb že mají čáku, že jim chce nětco dáti, tehdy podtočí dobrého z pitancie, aby jedna pitancie druhú přitáhla. A pitancie slove hojné u nich pití a rozkošné jedenie. A tak nebožátka ustúpili sú v rozkoši tělestné od světa, že není lidí v světě, by měli k tělu bydlo rozkošnější. Králi, páni, kniežata nemají pití a jedení vždy tak dobrého a tak hotového. Světským pivnice někdy se vyprázdní, jim nikdy. Králi se pány bude nepečeno, nevařeno i chleba se nedostane, jim chléb z běli najlepší vždy jest hotov. Jich zima nepřeschne, neb mají boty i kožichy. Vedro neurazí, neb mají chladné celly i ambity, to jest rajské dvory. Protož kto chce dobré bydlo míti, slib se do zákona jíti.

A ne jáť sám to pravím, ale sv. Bernart. A oni sami to praví, kdy chtí koho v zákon vlúditi, jakož vluzují děti, pacholíky i děvčičky, jenž smysla nemají. Ó, by pomněli, co die papež řečený Bonifacius řka: „Nikdy nečteme, by páně, to jest Kristovi učedlníci neb jich kázaním k vieře obrácení koho k boží vieře kterým darem popudili. Jedné ač kto z chudých pokrmy co vóbec by dal, neb nižádnému, kterakýž kolivěk jest byl, pokrm tělestný nebyl jemu zapřien.“ Aj, teď máš, že zbožím a tělestným utěšením apoštolé a jiní světí nevnadili sú ani volali u víru Kristovu, jakož ani Kristus volal, alebrž volal k utrpení a k chudobě, k utrpení, řka: „Ač kto chce po mně přijíti, vezmi kříž svój každý den a poď po mně.“ A k chudobě volaje, řekl jest: „Jedné ač kto neodřekne se všeho zboží, nemuož býti mým učedlníkem.“