zdali nalezneš biskupa, jenž by následoval Krista. Věru, onť sám die: „Což jich kolivěk přišlo, jsú zloději a lotři.“ Ještě die někdo: „Řekl si, že biskupové jsú svatokupci vedlé řeči svatého Řehoře, kteříž dávají panošem a přátelóm. Však přirozený jest zákon, že člověk má pomoci otci a mateři a potom jiným přátelóm. Kterakž tehdy biskup mezi najvětšími kacieři a mezi Antikristy má jmien býti, dává li přátelóm?“ K tomu by odpověděl sv. Řehoř, že byl li by přítel biskupóv v núzi tak u veliké neb u větší než jiný, jenž nenie jeho příbuzný, tehda dada jemu biskup z milosrdenstvie kostelní almužny pro Pána Boha, aby mu z núze veliké pomohl. Ne proto, aby k světu ho povýšil a zvelebil, neb aby život lehký, rozkošný vedl, protože jest příbuzný jeho. Tehdy takovým dáním biskup nemá mezi najvyššími kacieři a mezi Antikristy položen býti. Ale učiní li zpět, tehdy upadne v řeholu Antikristovu.

A tak již máš, kterak biskup muož svatokupec býti, v biskupství vstúpě. Druhé v něm přebývaje. Pak již a třetí muož býti východem, a to dvojím obyčejem. Prvý, že příteli neb jinému na penězích sstupuje, a tak nezřízeně vstúpě, nezřízeně vystupuje. Druhé, že vstúpiv zle v biskupstvie, nepokaje se, tak umře. A znamení toho veliké má, když věda do sebe, že zle jest všel, toho se nekaje, a jiné, kteříž proti tomu svatokupecství mluví, těm se až do smrti protiví. A k tomu takto píše sv. Řehoř: „Ač kto nestkví se svatými mravy, ani od žákovstva, ani od lidu povolán, ani prosbú připuzen, nestydatě Kristovo kněžství, již některým hřiechem poškvrněn, nepravú srdce žádostí, neb nečistými prosbami úst, neb hlukem, neb tělestnú službú, neb lstivým darem, ne pro zisk duší, ale marné chvály žádostí obklíčen, to jest, jsa biskupské neb kněžské duostojenstvie přijme