penieze. A na svěcení žákovstva tu písaři těží tak, že od prvnieho svěcení za list berú po groši a po peniezi, od druhého po dvú groší a po dvú penězích, od třetieho po třech i od čtvrtého. A není jiná příčina za písmo, než že svěcení jest dóstojnější. Někde také dávají zlatý a někde více a jinde méně. A někde i holiči i vrátnému musí dávati, i tomu, jenž je přijímá. A to vše hřešení klade se na biskupa. A tak sobě ty sluhy své [k]text doplněný editorem honění peněz tvrdí, že nedopustí k svěcení. Pakli dopustí, ale nevrátí jemu listóv prvních, až i zaplatí. Aneb provolá biskup, aby pod kletbú listy vyplatili. A tak když se v hromadu zbéře to roztrúšené svatokupecství, bude do roka drahně hřiven. Aniž jest vymluveno svatokupecstvie tím, že málo druhdy vezme. Neb poněvadž vdova chudá, jakož jí svědčí Spasitel, viece jest dala než všickni jiní, davši dva šarty měděná. Neb jest z té veliké žádosti dala, též kněz aneb písař, z veliké žádosti vezma peniez neb dva, bude poražen velikým svatokupecstvím. Protož die sv. Řehoř, veliký papež: „Jakož nesluší biskupovi vložení ruky prodávati, též sluha neb písař nemá na svěcení jeho hlasu svého ani písma prodávati.“ Z té řeči máš, že jakož biskup jest svatokupec, světí li z peněz, též písař, napisuje li z peněz. Ale die někto: „Má písař každému darmo psáti? Kde vezme potřebu?“ Tu jest lehká odpověd, že má biskup potřebu dáti jemu, neb proto nadán jest sbožím, aby maje čím býti živ s sluhami svými potřebnými k řádu duchovnímu, dada jim potřebu, cierkvi svaté věrně slúžil, dary duchovní bez peněz rozdávaje. Ale jest tu výmluva, jíž bránie biskupa, řkúc, že se to děje bez jeho vědomie. Druhá, že sluha jeho nenutí k dávaní, ale béře, což mu dobrovolně dadí. A to není hřiech. Jakož