sem se a odvolal, aby slovo boží nebylo potupeno. A z této řeči bez duovodóv jiných vědomo jest, že když kolivěk by papež ustavil neb přikázal co nehodného a zbor křesťanský by to poznal, tehda ihned ten zbor a tak i každý křesťan poznaje, že to ustanovení jest nehodné, má je míti za nehodné a nikoli ho v tom nemá poslúchati, aby, jda za slepým, v šachtu věčného zatracení neupadl.

Ale snad se vypaří škřietek a die, že nižádný nemá súditi skutkóv papežových ani jemu říci: „Proč tak činíš?“ Tomu škřítku má řečeno býti, aby umlk od rúhaní a nepřidával člověku hřiešnému, co na samého Boha sluší. On sám ten jest, jehož nižádný nemuož tresktati ani jeho skutkóv, jako by byli zlí, súditi ani jemu říci: „Proč to činíš“? Ale aby člověk zlých skutkuov zjevných u mysli své neměl za zlé, buďte papežovi neb jiného člověka, kterak škřítek muož toho hodně zabrániti, ano všecko takměř rozumné křesťanstvo súdí, že Petr, první náměstek Kristóv, smrtedlně jest hřešil, pod přísahú zapřev svého milostivého Spasitele. A také súditi máme všecky, že všickni sme se všemi papeži zblúdili a porušeni až do jednoho, jenž, zlosti neučiniv, nás poblúzené od smrti věčné vykúpil. A sv. Jan, miláček boží, jehož svatosti nedosáhnú papežové nynější, ten die: „Dieme li, že hřiechu nemáme, sami se svodíme a pravdy v nás není.“

Věziž konečně, žeť papežovu moc vieže zákon boží, zákon přirozený a ustanovení svatých, kteráž mají založení v Písmě božím. Zákon boží, aby nic proti němu nečinil a tak aby darmo duchovní věci rozdával, jako apoštolé sú činili. A zákon přirozený, jenž jest poznání v rozumném stvoření, jímž se má zpravovati, aby nic nehodného se nedopustil. A ustanovení svatých, jenž Písmu božiemu rozumějíce, na něm sú založili.