[132r]číslo strany rukopisusem se a odvolal, aby slovo boží nebylo potupeno. A z této řeči bez duovodóv jiných vědomo jest, že když kolivěk by papež ustavil neb přikázal co nehodného a zbor křesťanský by to poznal, tehda ihned ten zbor a tak i každý křesťan poznaje, že to ustanovení jest nehodné, má je míti za nehodné a nikoli ho v tom nemá poslúchati, aby, jda za slepým, v šachtu věčného zatracení neupadl.

Ale snad se vypaří škřietek a die, že nižádný nemá súditi skutkóv papežových ani jemu říci: „Proč tak činíš?“ Tomu škřítku má řečeno býti, aby umlk od rúhaní a nepřidával člověku hřiešnému, co na samého Boha sluší. On sám ten jest, jehož nižádný nemuož tresktati ani jeho skutkóv, jako by byli zlí, súditi ani jemu říci: „Proč to činíš“? Ale aby člověk zlých skutkuov zjevných u mysli své neměl za zlé, buďte papežovi neb jiného člověka, kterak škřítek muož toho hodně [132v]číslo strany rukopisuzabrániti, ano všecko takměř rozumné křesťanstvo súdí, že Petr, první náměstek Kristóv, smrtedlně jest hřešil, pod přísahú zapřev svého milostivého Spasitele. A také súditi máme všecky, že všickni sme se všemi papeži zblúdili a porušeni až do jednoho, jenž, zlosti neučiniv, nás poblúzené od smrti věčné vykúpil. A sv. Jan, miláček boží, jehož svatosti nedosáhnú papežové nynější, ten die[115]na okraji připsáno „1Io“: „Dieme li, že hřiechu nemáme, sami se svodíme a pravdy v nás není.“

Věziž konečně, žeť papežovu moc vieže zákon boží, zákon přirozený a ustanovení svatých, kteráž mají založení v Písmě božím. Zákon boží, aby nic proti němu nečinil a tak aby darmo duchovní věci rozdával, jako apoštolé sú činili. A zákon přirozený, jenž jest poznání v rozumném stvoření, jímž se má zpravovati, aby nic nehodného se nedopustil. A ustanovení svatých, jenž Písmu božiemu rozumějíce[116]původně v textu „rozumějí“, „ce“ připsáno pod řádek, na něm sú za[133r]číslo strany rukopisuložili.