[4r]číslo strany rukopisuFridrichovy neveselé jsú oči[bv]oči] očý a sotva na Štěstí patří. Nevím, která by jemu mysl byla. Slova Štěstí tato jsú: Zuostaň, Fridriše, a sebe mi svěř! Žádný z králuo nad tebe šťastnější[bw]šťastnější] Sſtiaſtňeýſſi nebude, jestliže mne poslúchati[bx]poslúchati] poſluchati budeš. Ale pakli ty utečeš, jáť[by]jáť] yát také uteku. Vidíš liž, že ruce na plece císaři[bz]císaři] Cyſařy Štěstí vložila a šíji[ca]šíji] ſſygi chce obchytiti? Neviem, dá li se ujíti. Císař[cb]Císař] Cyſař, což bohové dajte, jestliže příznivým Štěstím pohrdati bude a uteče. Známť[cc]Známť] znamt obyčej[cd]obyčej] obyčeý paní. Nikdyť[ce]Nikdyť] nikdyt jemu přívětivější nebude. Pyšnáť[cf]Pyšnáť] Pyſſnát jest. Prošenáť[cg]Prošenáť] proſſenát radějí býti chce nežli prositi. Nikdýť[ch]Nikdýť] Nikdýt sem neviděl[ci]neviděl] nevidel této paní tak se přívětivú[cj]přívětivú] přywetiwu komu okázovati, jako nyní jest pánu[ck]pánu] panu tvému. Šťastný on bude, bude li Štěstí následovati[cl]následovati] naſledowati, bídný, bude li utiekati.“ Tehdy já: „Kto onéno jest najblíže od Fridrícha, kterýž[cm]kterýž] kteryž [s]text doplněný editorem povýšenú šíjí[cn]šíjí] ſſigij chodí a krok větší činí, některak smědý?“ „Bratr jeho,“ dí Vegius, „Albrecht, kníže[co]kníže] Kniže štědré a udatného[cp]udatného] vdatneho umyslu. Za ním jde strýčenec Zigmund chodem rychlým, vtipu hoto[4v]číslo strany rukopisuvého i ruky. Po nich Voldřich Cilský, hrabě, smrtedlného[cq]smrtedlného] ſmrtedlneho boje mistr, milovník ne tak šťastnosti jako šťastný. Onéno dospělého věku a velikého těla, ptáš li se, kto by byl, pohleď[cr]pohleď] pohled k nohám. Tuť[cs]Tuť] tut střevíc[ct]střevíc] ſtřewicz poví, pán z Valsse já sem. Těch následují[cu]následují] naſledúgi muži[cv]muži] Mužý povýšení, chěmenský a jurtský biskupové, kancléř, pán tvuoj, Kašpar Šlík, kterýžto, jakož pravíš, nemá, čehož by hoden byl. Komorník a Zebinger, maršálek[cw]maršálek] marſſalek, ti upřímo[cx]upřímo] vpřymo k Normberku táhnúti míní[cy]táhnúti míní] tahnúti minj. Potáhnú[cz]Potáhnú] potahnú li, [v]text doplněný editorem vlastiť zuostanú. Linhart, pasovský biskup, hrabě z Šamburku[da]Šamburku] Sſamburgku, hofmistr dvořský, Nitperk[db]Nitperk] Nytpergk i jiní mnozí, kteříž všickni štěstí sú synové, ač by jeden každý svého hledal osudu.“ Opět já: „A kteréž jest těch všech štěstí?“ „Dobré,“ dí Vegius, „jestliže by tvuoj[dc]tvuoj] twúoy pán Štěstí hlasu uposlechl, rozličné, jestliže by neuposlechl.“ Když[dd]Když] Kdýž smy tak mluvili, uzřel sem malé postavy muže, černého obličeje, veselých vočí, kterýž rúče[de]rúče] rucze vlasy Štěstí vpeřil a uchytiv kšti[5r]číslo strany rukopisuci.