…heř[1]torzovité slovo pod pláštěm knížete, kterýž Ludvík jměl, a jeden z brandeburských markrabí zdál se, schovav se, všel sem. Tam květité lúky, potokové i mlékem, i vínem[a]vínem] winém tekúcí, studené studnice, jezera ryb plná, lázně přerozkošné, hustí hájkové[b]hájkové] haykowé, vinice vždycky[c]vždycky] wždýcky hrozny obtížené, stromové ustavičně plodní, kterakéž[d]kterakéž] kterakež zahrady rajské jmieti se věří. Jablka, jichž by samou nakrmil se vuoní, po lesech zvěř krotká, k ulovení snadná, ptactvo i k pokrmu, i k zpievaní zrozené. Jediné jest u muřeninuo místo Eliotrapeza jmenované, lahodnými krměmi vždycky[e]vždycky] wždýczky naplněné, kterýmiž se bez rozeznání[f]rozeznání] rozeznanij všickni krmí. U kteréhož jest jezero čerstvé vody, k nápoji přezdravé. Tam mnoha sú taková místa. Stolové pod stromy přistrojení, perlovými nádobami[g]nádobami] nadobami a koflíky zlatými obtížení. Žadné[h]Žadné] Ziadnee pití vrovnati se vínu[i]vínu] winu nemuože, kteréž z živé skály tu teče. Medové všudy plynou, třtí cukru plné, všeliký zpuosob vonných vě[1v]číslo strany rukopisucí z stromu padá. Zlata a stříbra[j]stříbra] ſtřybra nepřemožení pramenové, kamenové drazí jakžto třešně v hájích[k]hájích] hagich visí. Pěkné děvečky i výteční mládenci ustavičné[l]ustavičné] vſtavične vodí tance. Cožkoli k zpěvu a hudbě náleží, tu zní. Ne tak rozkošny svým následovnikóm[m]následovnikóm] naſledownikom Raymachomet zaslíbil, jaký by tuto viděl. Prokurátorové sem i tam běhali, Bachus, Ceres a Venus. Les zelený, chvojový, objímaní dopouštěl. Již sem z pláště vyšel a, žádostiv jsa vidění, mezi radujícími se houfy chodil sem bezpečně. Tehdy Vegius, poeta laudenský, ke mně přišel. A on[n]on] o die: „Eneáši, kterak si sem přišel?“ Objav přítele[o]přítele] přytele, oznámil sem příčinu[p]příčinu] přyčynu. Tehdy on: „Chtělť[q]Chtělť] chtielt bych tomu, aby povolán[r]povolán] powolan byl. Neb zde bez rozkázaní[s]rozkázaní] rozkazanij paní žádný bydleti nemuože. Ta jestliže by tě viděla, hned rozkáže[t]rozkáže] rozkaže vyhnati.“ Tehdy já: „Která by byla ta paní, kteréž se očekává povolánie[u]povolánie] powolanije?“ „Paní Štěstie,“ odpověděl Vegius: „Jejížto darem všickni, kteříž jsmy zde, šťastně se mámy. Té všec[2r]číslo strany rukopisuké