Fridrichovy neveselé jsú oči a sotva na Štěstí patří. Nevím, která by jemu mysl byla. Slova Štěstí tato jsú: Zuostaň, Fridriše, a sebe mi svěř! Žádný z králuo nad tebe šťastnější nebude, jestliže mne poslúchati budeš. Ale pakli ty utečeš, jáť také uteku. Vidíš liž, že ruce na plece císaři Štěstí vložila a šíji chce obchytiti? Neviem, dá li se ujíti. Císař, což bohové dajte, jestliže příznivým Štěstím pohrdati bude a uteče. Známť obyčej paní. Nikdyť jemu přívětivější nebude. Pyšnáť jest. Prošenáť radějí býti chce nežli prositi. Nikdýť sem neviděl této paní tak se přívětivú komu okázovati, jako nyní jest pánu tvému. Šťastný on bude, bude li Štěstí následovati, bídný, bude li utiekati.“ Tehdy já: „Kto onéno jest najblíže od Fridrícha, kterýž [s]text doplněný editorem povýšenú šíjí chodí a krok větší činí, některak smědý?“ „Bratr jeho,“ dí Vegius, „Albrecht, kníže štědré a udatného umyslu. Za ním jde strýčenec Zigmund chodem rychlým, vtipu hotového i ruky. Po nich Voldřich Cilský, hrabě, smrtedlného boje mistr, milovník ne tak šťastnosti jako šťastný. Onéno dospělého věku a velikého těla, ptáš li se, kto by byl, pohleď k nohám. Tuť střevíc poví, pán z Valsse já sem. Těch následují muži povýšení, chěmenský a jurtský biskupové, kancléř, pán tvuoj, Kašpar Šlík, kterýžto, jakož pravíš, nemá, čehož by hoden byl. Komorník a Zebinger, maršálek, ti upřímo k Normberku táhnúti míní. Potáhnú li, [v]text doplněný editorem vlastiť zuostanú. Linhart, pasovský biskup, hrabě z Šamburku, hofmistr dvořský, Nitperk i jiní mnozí, kteříž všickni štěstí sú synové, ač by jeden každý svého hledal osudu.“ Opět já: „A kteréž jest těch všech štěstí?“ „Dobré,“ dí Vegius, „jestliže by tvuoj pán Štěstí hlasu uposlechl, rozličné, jestliže by neuposlechl.“ Když smy tak mluvili, uzřel sem malé postavy muže, černého obličeje, veselých vočí, kterýž rúče vlasy Štěstí vpeřil a uchytiv kštici.