[3r]číslo strany rukopisu„ …mustorzovité slovo, Emilius, Paulus, Marcellus, Alcibiades, Priamus, Hector, Agamenon, Achiles, Ulixes, Darius, Xerses, Ninus, pomíjímť[ar]pomíjímť] pomíjímt mnohé. Ten, kteréhož vidíš znamením[as]znamením] znamenim kříže[at]kříže] krzyže ohrazeného, Konstantin jest. Za ním[au]ním] nim jest Konstancius. Constans Konstantinus, Valentinianus, Theodosius jsúť i mladší. Karolus Veliký, Pipinus, Arturus, nechám starších. Zikmunda ty sám znáš a Albrechta, zetě, kterýž po švagru nedlúho kraloval. Štěstí i prospěšného i protivného zkusiv, ten Albrecht z knížete králem učiněn sa. Uherskú zemi i českú[av]českú] cesku přijal. Ne dlúho potom císařství jest dosáhl[aw]dosáhl] doſahl. Jakž jest však rychle[ax]rychle] rýchle zrostl, tak padl náhle[ay]náhle] nahle. Sotva léta tři kraloval, když neduhem zachvácen[az]zachvácen] zachwaczen sa, duši[ba]duši] duſſý Bohu oddal.“ Tehdy já dím: „I kterýmž[bb]kterýmž] kterymž obyčejem šťastnost přijímáš? Jáť[bc]Jáť] Jat sem u Juvenala četl, že žádný zlý není šťastný z těch, kteréž si jmenoval. Přezlí[bd]Přezlí] přézlij mnozí byli. Viemť[be]Viemť] Viemt, kterak jest Hanibal ukrutný, kterak lstivý, kterak lakomý byl. Ty si však toho [3v]číslo strany rukopisušťastným pověděl.“ K tomu Vegius: „Ne jako mudrci jmeno šťastnosti sem vzal, ale obecního lidu povahy sem následoval[bf]následoval] naſledowal, u nichž šťastný slove, kterémuž mnoho z vinšování[bg]vinšování] winſſiwanij přichází[bh]přichází] přychazý. Buďto[bi]Buďto] budto že dobré jest, buďto[bj]buďto] budto zlé, čehož žádají[bk]žádají] žadagij.“ Opět já: „Neníť[bl]Neníť] Nenít mi, Vegií, o mrtvých péče, živé, prosím, mi okaž.“ „Pohleď[bm]Pohleď] Pohled,“ dí Vegius, „na tu stranu, vidíš liž člověka bílých vlasuo a prostých? Ještě let XXX nemá, řídký[bn]řídký] řydký v ústech smích, vážný[bo]vážný] wažný chod muži jest, slova malá, stud před tváří, dlouhého obyčeje, postavy více než prostřední, širokých prsí?“ „Vidím,“ řekl sem, „ale ktož jest?“ „Pán tvuoj Fridrich, císař[bp]císař] Cyſař,“ dí Vegius. Tehdy já: „Známť[bq]Známť] Znamt pána, ale proč on[br]on] Štiéſtij Štěstí utíká obličeje? Neb která slova mluví paní? Slyším řeč, ale slov neznám.“ „Poviemť[bs]Poviemť] Poviēt tobě, Eneáši,“ odpověděl Vegius. „Ne takť[bt]takť] takt jest. Vénus Odona milovala jako má paní tvého pána. On však utíká[bu]utíká] vtiká, aníž lísající povoluje. Obličej Štěstí, jakož vidíš, ochotný jest.