„ …mustorzovité slovo, Emilius, Paulus, Marcellus, Alcibiades, Priamus, Hector, Agamenon, Achiles, Ulixes, Darius, Xerses, Ninus, pomíjímť mnohé. Ten, kteréhož vidíš znamením kříže ohrazeného, Konstantin jest. Za ním jest Konstancius. Constans Konstantinus, Valentinianus, Theodosius jsúť i mladší. Karolus Veliký, Pipinus, Arturus, nechám starších. Zikmunda ty sám znáš a Albrechta, zetě, kterýž po švagru nedlúho kraloval. Štěstí i prospěšného i protivného zkusiv, ten Albrecht z knížete králem učiněn sa. Uherskú zemi i českú přijal. Ne dlúho potom císařství jest dosáhl. Jakž jest však rychle zrostl, tak padl náhle. Sotva léta tři kraloval, když neduhem zachvácen sa, duši Bohu oddal.“ Tehdy já dím: „I kterýmž obyčejem šťastnost přijímáš? Jáť sem u Juvenala četl, že žádný zlý není šťastný z těch, kteréž si jmenoval. Přezlí mnozí byli. Viemť, kterak jest Hanibal ukrutný, kterak lstivý, kterak lakomý byl. Ty si však toho šťastným pověděl.“ K tomu Vegius: „Ne jako mudrci jmeno šťastnosti sem vzal, ale obecního lidu povahy sem následoval, u nichž šťastný slove, kterémuž mnoho z vinšování přichází. Buďto že dobré jest, buďto zlé, čehož žádají.“ Opět já: „Neníť mi, Vegií, o mrtvých péče, živé, prosím, mi okaž.“ „Pohleď,“ dí Vegius, „na tu stranu, vidíš liž člověka bílých vlasuo a prostých? Ještě let XXX nemá, řídký v ústech smích, vážný chod muži jest, slova malá, stud před tváří, dlouhého obyčeje, postavy více než prostřední, širokých prsí?“ „Vidím,“ řekl sem, „ale ktož jest?“ „Pán tvuoj Fridrich, císař,“ dí Vegius. Tehdy já: „Známť pána, ale proč on Štěstí utíká obličeje? Neb která slova mluví paní? Slyším řeč, ale slov neznám.“ „Poviemť tobě, Eneáši,“ odpověděl Vegius. „Ne takť jest. Vénus Odona milovala jako má paní tvého pána. On však utíká, aníž lísající povoluje. Obličej Štěstí, jakož vidíš, ochotný jest.