Cekropis a v válkách někdy mocné Lacodemoní.“ Potom já: „I kteří, prosím, onino sú, kteříž se naším hrozí přimiesiti?“ „První tento Zoldán jest,“ řekl Vegius, „kteréhož poslúchá Ejipt. Druhý Turkóm panuje, třetí Partóm, čtvrtý Afróm. Oneno nahý, na ramenú toliko oděný, s trošci, kterémuž drahá s hrdla houž visí, indské má panství.“ Potom sem se nalevo obrátil. Tu chudoba seděla, nevzácnost, posměch, křivdy, neduhové, kmetstvo, trápení, žalářové, hlad, bolest, škřehot, strach, hanba, nenávist, závist, zuofalství, drahota, boj, mor, starost, pečování, bití. I tisíc zlých jmén, pole suchá, prázdná a kamením přikryta. „I co chce, prosím, táto spustilost,“ diem, „Vegí?“ „Tuť bydlejí,“ řekl on, „kteříž z vysokého stavu padli, když Štěstí přízeň potratili. Vidíš li povýšenú onuno paní na sedmi cestách, jakžto na nohách stojicí? Toť zlatý někdy Řím jest, nyní hliněný. Kapua za ním jde, Sirakusa blízká, potom Jena, Lúna, Pisa, Luca, Pařiž, mezi Germány stkvějí se ještě města. Sama Praha, blesk země, schází. Constantinopolis, trácká hlava, k smrti se přibližuje. Všecky věci čas skrocuje, aniž komu Štěstí věčně dobré jest. Tento smutný, s svěšenú hlavú, Renatus jest, kteréhož Štěstí z apulských krajin vyhnala. Oneno Tomáš Fukusius jest, kterýž z knížecí stolice svržen sa, v žalářní hanbě leží. Onen Pangracius v pútech vězí, kterýž se se všemi, a najvíce s kancléřem tvým, hadrovával. Borbonské kníže tu jest, kterýž království franskému vydal práva. Nyní z království vyhnaný, zbaven býti království musí. Vidíš liž starce vysokého, s šedivú a dlúhou bradou? Toť Ludvík jest, kníže bavorské, kteréhož syn, panství zbaveného, doma zavřeného chová.“ Když tak mluvil Vegius, opět sem se na pravici […]text doplněný editorem[5]text nečitelný pro poškození sem pole oblakem […]text doplněný editorem[6]text nečitelný pro poškození sem do něho hleděl […]text doplněný editorem[7]text nečitelný pro poškození figura