hotového i ruky. Po nich Voldřich Cilský, hrabě, smrtedlného boje mistr, milovník ne tak šťastnosti jako šťastný. Onéno dospělého věku a velikého těla, ptáš li se, kto by byl, pohleď k nohám. Tuť střevíc poví, pán z Valsse já sem. Těch následují muži povýšení, chěmenský a jurtský biskupové, kancléř, pán tvuoj, Kašpar Šlík, kterýžto, jakož pravíš, nemá, čehož by hoden byl. Komorník a Zebinger, maršálek, ti upřímo k Normberku táhnúti míní. Potáhnú li, [v]text doplněný editorem vlastiť zuostanú. Linhart, pasovský biskup, hrabě z Šamburku, hofmistr dvořský, Nitperk i jiní mnozí, kteříž všickni štěstí sú synové, ač by jeden každý svého hledal osudu.“ Opět já: „A kteréž jest těch všech štěstí?“ „Dobré,“ dí Vegius, „jestliže by tvuoj pán Štěstí hlasu uposlechl, rozličné, jestliže by neuposlechl.“ Když smy tak mluvili, uzřel sem malé postavy muže, černého obličeje, veselých vočí, kterýž rúče vlasy Štěstí vpeřil a uchytiv kštici. „Stuojž již aspoň, paní, a na mne vzhlédni!“ pravil. „Kamž utíkáš? Již let XII jata si. Chtěj, neb nechtěj, musíš na mne vzhlédnúti. Dostiš mi nepřátelská byla, nyní mi jinú tvář okážeš. Zdá mi se, neb mi přízniva budeš, neb všecky tobě vlasy vyruji. Pročež přede mnú utíkáš a lehkomyslných následuješ, Štěstí?“ Také řeč tato k němu byla: „Přemohl jsi, pravím, aniž mne více shledáš nepřátelskú.“ Tehdy já: „Ktož to jest?“ dím, „Vegií, kterýž Štěstí násilí činí?“ „Alphonius,“ dí, „král aragonský, kterýž se do bojuo vydal a odpornú paní poznal. Však trvaje a usiluje, aby, přemoženú studem, Štěstí již k své přízni obrátil. Jiný, na kteréhož sotva třmi kročeji, Štěstí patří, burgundské kníže jest a s ním manželka upřímná. Dlúhý oneno a nevlídný, kterýž sotva hlas vypúští, nad Insubry panuje, [k]text doplněný editorem tomuť jest paní často lísala, ale neslyšel, jakož by hodné bylo paní hlasu, a protož také méně zboží má. Oneno v odění veselý