…heř[1]torzovité slovo pod pláštěm knížete, kterýž Ludvík jměl, a jeden z brandeburských markrabí zdál se, schovav se, všel sem. Tam květité lúky, potokové i mlékem, i vínem tekúcí, studené studnice, jezera ryb plná, lázně přerozkošné, hustí hájkové, vinice vždycky hrozny obtížené, stromové ustavičně plodní, kterakéž zahrady rajské jmieti se věří. Jablka, jichž by samou nakrmil se vuoní, po lesech zvěř krotká, k ulovení snadná, ptactvo i k pokrmu, i k zpievaní zrozené. Jediné jest u muřeninuo místo Eliotrapeza jmenované, lahodnými krměmi vždycky naplněné, kterýmiž se bez rozeznání všickni krmí. U kteréhož jest jezero čerstvé vody, k nápoji přezdravé. Tam mnoha sú taková místa. Stolové pod stromy přistrojení, perlovými nádobami a koflíky zlatými obtížení. Žadné pití vrovnati se vínu nemuože, kteréž z živé skály tu teče. Medové všudy plynou, třtí cukru plné, všeliký zpuosob vonných věcí z stromu padá. Zlata a stříbra nepřemožení pramenové, kamenové drazí jakžto třešně v hájích visí. Pěkné děvečky i výteční mládenci ustavičné vodí tance. Cožkoli k zpěvu a hudbě náleží, tu zní. Ne tak rozkošny svým následovnikóm Raymachomet zaslíbil, jaký by tuto viděl. Prokurátorové sem i tam běhali, Bachus, Ceres a Venus. Les zelený, chvojový, objímaní dopouštěl. Již sem z pláště vyšel a, žádostiv jsa vidění, mezi radujícími se houfy chodil sem bezpečně. Tehdy Vegius, poeta laudenský, ke mně přišel. A on die: „Eneáši, kterak si sem přišel?“ Objav přítele, oznámil sem příčinu. Tehdy on: „Chtělť bych tomu, aby povolán byl. Neb zde bez rozkázaní paní žádný bydleti nemuože. Ta jestliže by tě viděla, hned rozkáže vyhnati.“ Tehdy já: „Která by byla ta paní, kteréž se očekává povolánie?“ „Paní Štěstie,“ odpověděl Vegius: „Jejížto darem všickni, kteříž jsmy zde, šťastně se mámy. Té všecké