Jan, vývoda razscký, jehožto mocí Turci poraženi jsúce, uherskú zemi opustili. Ten černý Jiskra jest, jehož oděním bráněny jsú Ladislavovy strany. Oneno lysý Zýlka jest, muž myslný, vuole rozličné, před ním Puzenia viděti muožeš, jehožto ctností dívati se více nežli mluviti mužemy. U něho Františkus Cotignola stojí, více přízní Štěstí nežli svými cnostmi tento čas zvelebený.“ Mezi nimi já ženský oděv vzřev. „A kteráž jest,“ dím, „onano žena, kteráž před jiními třmi kročeji berúci se, tak se nádherná zdá?“ Toť dí Vegius: „Benátky sú, kteréž peníze Štěstí mají a pokladnice ostříhají. Druhá jest Burgenské město, třetí Lyonské, Normberk potom, po nich Argentýna. Vídeň také mezi těmi jest neposlední. Florencí, Benátkám blízká, ale bojím se za ni, kteráž již mnohými lety přízeň Štěstí menší čije. Tvá Senes ktvé nyní, ale pohruožky nevím které slyším. Bachynov a Válentov kvetný kankony také […]text doplněný editorem[4]text nečitelný pro poškození sú, jakož vidíš.“ Tehdy já: „Vidím připravné některé. I kto sú to?“ „První jest muoj biskup,“ dí Vegius: „Znal li jsi Eugenia.“ „Nestojte,“ dím já. „Také liž věci duchovní Štěstí řídí?“ „Ne méně nežli světské,“ dí Vegius. „Jakž naši kněží panovati počali a o světské věci radějí nežli o duchovní pečovati. Felix za ním o šest stupňuo sedí níže, neb knížata nenásledují jeho. Onino kardinálové sú. Ty všecky poznáš, kdyby na tvář pohleděl. Tří korferštové výše sedí na stolicích. Patriarchové chudí sú, tak Latinici jako Řekové, protož z zadu. Tyto vdovy, v smutné rúcho oděné, kteréž za Alexandrem a Herkulesem leží, města sú, kteráž někdy slovutná byla, nyní s zemí srovnána, jakž rozkázalo Štěstí, se vidí. Onono na horách postavené Kartago, druhé nad Euphraten Babylón, Troja, sláva Azí, mezi Xantu a Symeontu rozbořená. Onono Amphion thébské, potom matka zpěvu Cekropis