šťastným pověděl.“ K tomu Vegius: „Ne jako mudrci jmeno šťastnosti sem vzal, ale obecního lidu povahy sem následoval, u nichž šťastný slove, kterémuž mnoho z vinšování přichází. Buďto že dobré jest, buďto zlé, čehož žádají.“ Opět já: „Neníť mi, Vegií, o mrtvých péče, živé, prosím, mi okaž.“ „Pohleď,“ dí Vegius, „na tu stranu, vidíš liž člověka bílých vlasuo a prostých? Ještě let XXX nemá, řídký v ústech smích, vážný chod muži jest, slova malá, stud před tváří, dlouhého obyčeje, postavy více než prostřední, širokých prsí?“ „Vidím,“ řekl sem, „ale ktož jest?“ „Pán tvuoj Fridrich, císař,“ dí Vegius. Tehdy já: „Známť pána, ale proč on Štěstí utíká obličeje? Neb která slova mluví paní? Slyším řeč, ale slov neznám.“ „Poviemť tobě, Eneáši,“ odpověděl Vegius. „Ne takť jest. Vénus Odona milovala jako má paní tvého pána. On však utíká, aníž lísající povoluje. Obličej Štěstí, jakož vidíš, ochotný jest. Fridrichovy neveselé jsú oči a sotva na Štěstí patří. Nevím, která by jemu mysl byla. Slova Štěstí tato jsú: Zuostaň, Fridriše, a sebe mi svěř! Žádný z králuo nad tebe šťastnější nebude, jestliže mne poslúchati budeš. Ale pakli ty utečeš, jáť také uteku. Vidíš liž, že ruce na plece císaři Štěstí vložila a šíji chce obchytiti? Neviem, dá li se ujíti. Císař, což bohové dajte, jestliže příznivým Štěstím pohrdati bude a uteče. Známť obyčej paní. Nikdyť jemu přívětivější nebude. Pyšnáť jest. Prošenáť radějí býti chce nežli prositi. Nikdýť sem neviděl této paní tak se přívětivú komu okázovati, jako nyní jest pánu tvému. Šťastný on bude, bude li Štěstí následovati, bídný, bude li utiekati.“ Tehdy já: „Kto onéno jest najblíže od Fridrícha, kterýž [s]text doplněný editorem povýšenú šíjí chodí a krok větší činí, některak smědý?“ „Bratr jeho,“ dí Vegius, „Albrecht, kníže štědré a udatného umyslu. Za ním jde strýčenec Zigmund chodem rychlým, vtipu hotového