věcí z stromu padá. Zlata a stříbra nepřemožení pramenové, kamenové drazí jakžto třešně v hájích visí. Pěkné děvečky i výteční mládenci ustavičné vodí tance. Cožkoli k zpěvu a hudbě náleží, tu zní. Ne tak rozkošny svým následovnikóm Raymachomet zaslíbil, jaký by tuto viděl. Prokurátorové sem i tam běhali, Bachus, Ceres a Venus. Les zelený, chvojový, objímaní dopouštěl. Již sem z pláště vyšel a, žádostiv jsa vidění, mezi radujícími se houfy chodil sem bezpečně. Tehdy Vegius, poeta laudenský, ke mně přišel. A on die: „Eneáši, kterak si sem přišel?“ Objav přítele, oznámil sem příčinu. Tehdy on: „Chtělť bych tomu, aby povolán byl. Neb zde bez rozkázaní paní žádný bydleti nemuože. Ta jestliže by tě viděla, hned rozkáže vyhnati.“ Tehdy já: „Která by byla ta paní, kteréž se očekává povolánie?“ „Paní Štěstie,“ odpověděl Vegius: „Jejížto darem všickni, kteříž jsmy zde, šťastně se mámy. Té všecké poslušen jest svět. Cožkoli ona rozkázala, stalo se jest.“ Ale já: „Tehdy ty z šťastných jeden jsi, kterýž s býval přemisterný?“ „Jsem,“ řekl Vegius. „Milovala jest mne proto tato paní a u najvyššího biskupa milost mi obdržela i kanovnikem kostela svatého Petra učinila.“ „Haa,“ dím, „jáť již počnu ctíti tvú paní, jestliže které dobré vyzdvihuje.“ „Jáť sem ji často domlúval, že sem ji zlým dobrú a dobrým zlú bývati vídal. Platona, kterýž byl z filozofuo najvětší, v službu podrobila, Pytagora vždycky k túlaní přihnala, Cicerona, ačkoli z řečnika konšela učinila, v ruce však potom nepřátel dala a mečem Antoňovým zamordovala. Scipiona na poušt vyhnala, Fabricia z hliněné mísy neb dřevěné jísti učinila, najprv Katona chudobou obtížila. Potom, aby sám na sebe ruce uvrhl, rozkázala. Pohleď k živým, co nad Juliana, kardinala, svatého anjela, tolika ctnostmi okrášleného lepšího vidíš? Co Janovi