I bude v ten den, když odpočinutí dá tobě Pán Buoh od usilování tvého a odtlučení tvého a od služby tvé, jižs dříve sloužil, pověst vezmeš, tuto proti králi babylonskému. Varuj se ty, Lži, byť to nebylo proti tomu, jehož ty při ohrazuješ i díš, kterak jest přestal násilník, odpočinula daň, potřel Pán kej nepravých, prut panujících, bijících lid v rozhněvání ranú neuzdravitedlnú, podrobující prchlivostí národy a protivíce se ukrocení. Upokojila se a umlkla všecka země, radovala se a veselila, jedlé také veselilo se nad tebú i cedrové libanští, poněvadž usnul nepřítel. Kdo by je podrobil, peklo zespod zbúřilo se, vstříc příští tvého zbudíť tobě obry, všecka knížata vstali jsú z stolic svých, všecka knížata národuov odpovědí a dějí tobě. A ty raněn jsi jako i my, nám podobný učiněn jsi, strčena jest až do pekel pýcha tvá a spolu padla mrcha tvá, pod tebou prostřen bude mol a přikrytí tvé budou červové. Kterak spadla jest s nebe denice, ještos ráno vycházela. Upadls na zemi, ještos ranil národy, ještos řekl v srdci svém nad nebe vstúpím, nad hvězdy povýším stolici mú. Sedu na hůře svědectví, na stranách půlnočních vstúpím na vysoko oblakuov, podoben bud u najvyžšímu. Ale však do pekla sstrčen budeš v hlubokost propasti, kdož tě uzří, k tobě se přichýlí a na tě pohledí. Zdali tento muž jest, ješto búřil zemi, ješto zahuboval království, jenž položil svět pust a města jeho zkazil, vězňům jeho neotevřel žaláře. Všickni králové zemští zesnuli v slávě a každý muž v domu svém, ale ty vyvržen si z hrobu tvého a jako kmen neužitečný a jako hnis poškvrněný a obalený s těmi, ješto jsú zbiti mečem a sstúpili do hlubokosti propasti, jakož to mrcha shnila. Nebudeš míti tovarystva ani s těmi v hrobě, nebs ty zemi svú zatratil, tys lid svuoj zbil, nebude nazváno na věky sémě najhorších. Připravte syny jeho k zabití v nepravosti otcuov jich, nepovstanou na mě, dí Pán zástupuov, a zatratím Babylonovo jméno i ostatky, pokolení i plod, dí Hospodin. A položím je u vládařství Ježkovo a jezera vodná, a vymetu jej chvoštištěm vytíraje, dí Pán zástupuov. Přisáhl jest Pán zástupův, řka, že jakž jsem mínil, tak bude, a jakž jsem myslí přemítal, tak se přihodí. Abych potřel Asirského na horách mých a potlačil jeho. A odjato bude od nich jho jeho a břímě jeho od ramene jich odjato bude. Toť jest rada, již jsem myslil na všecku zemi a to jest ruka roztažená na všecky národy. Neb Pán zástupuov uložil a kdo bude moci zrušiti ruku jeho roztaženú? Kdo odvrátí ji?“ I měl by častokrát hříšník k srdci vnitřně navrátiti se a znamenati, co jest pro hřích ztratil a co jej potkati má. Neb jest ztratil, co jest ani oko vídalo, ani ucho slýchalo. A co pro hřích nalezne, že tak ukrutné muky přijme, kteréžto na světě nalezeny, ani k ničemu přirovnány býti mohú.
{Pokání všecko učiní krom čtvera}textový orientátor Neb pokání všecky věci muož učiniti, krom čtveré věci. První, že pokání nemuož dokonále zatraceného z pekla vykúpiti. O tom příklad na ďáblu, že ten nemuož skrze žádné pokání vykúpen býti. Druhé, že nemuož čistoty ztracené navrátiti. Třetí, času minulého navrátiti. Čtvrté, že skutkové, kteříž jsú se stali, v nestalé nemuož proměniti. Protož té čtvrté věci máme se pilně vystříhati. Však ačkoli pokání nemuož člověk z pekla vysvoboditi, ani zprostiti jej, muož z bran pekelných, totiž od hříchuov smrtedlných, totiž dokadž jest živ. Také jest té moci, ačkoli nemuože času navrátiti, muož Pánu Bohu zaň učiniti, ač nemuož čistoty navrátiti, však muož za to dosti učiniti. Ačkoli nemuož mrtvých skutkuov, by se nestaly, zahladiti, však je muož zbuditi a za ně dosti učiniti. Protož apoštol o tom dí v Zjevení svém: „Již nebude více žalosti v skrušení, ani volání vyznání, ani bolest v dosti učinění.“ Neb tam není jediné rozkoš, radost a veselé a přítomnosti všeho dobrého, za zásluhu ji, za provinění muka, bída bez věčného skonání.
