O pozdním Augustýn dí: „Jestliže se kaješ, když hřešiti nemuožeš, hříchové tě opouštějí.“ Ale na ty hříchy. I nesrazuje toho Buoh, žádosti učiněné nezvolné a svobodné, to jest Bohu vzácné. Nebo mudřec v Knihách Múdrosti dí o pozdním a přinuceném zúfalém pokání: „Pro ssúžení ducha dějí sami v sobě: Činíme v súžení ducha stoníce.“ Ale o svatém pokání a dobrovolném dí: „Ó, šťastná kajících pokora a dobrá naděje zpovídajících se, kterak snad nic přemáhá nepřemoženého a milostivého otce.“
{K pokání nutí čtverá věc}textový orientátor Neb čtverú věc vezmúce před se, jenž nás napomíná ku pokání. První věc jest dobrodiní Boží. Druhá, jest hrozná muka. Třetí, slibové Boží. Čtvrtá, trestání Boží. K čtveré věci mluvíc, zajisté příliš jest srdce, kteréhož dobrodiní božské neobměkčuje, ani muky pekelné straší, ani přivazují slibové Boží, ani trestce švihání. Pokání má tři díly, to jest srdečné skrušení, ústy vyznalé a skutkem dosti učiněné. Srdečné a skrušené, to bývá poznáno, když se hřícha nenávidí a žalost má ustavičnú. A umyslí se věčně na hřích nenavrátiti a zaň vždycky dosti činiti a jeho nezapírati. Opět záleží, jakož dí prorok: „V rozumném dosti učinění šel jsem po cestách tvých.“ Nebo když se ty věci od člověka dokonají, jsú dvě cestě zvláštní, jenž vedou do nebeské radosti. Ačkolivěk jiné cesty jsú mnohé, o nichž jest prvé zmínka byla, ale o těchto nic, totiž jedna cesta nevinnosti a druhá pokání. A všeliký, kdož žádá a má spasen býti, musí po jedné z těch dvú cest jíti. Ale jest mezi nimi veliký rozdíl. Neb cesta nevinnosti jest lehká a rozkošná a ochotná a veselá, proti níž Buoh nic mluviti nemá, ale její svědek a ji vyznává. O tom Zjevení příklad Jana apoštola, že kam Beránek šel, oni vždy za ním v nevinnosti své. Ale druhá cesta pokání jest velmi tvrdá a úzká a těžká. A šťastný jest, při kteréž té cestě Buoh sezná a vyzná, že dosti za ní učiněno jest. Neb proti oné nevinnosti, k této vinnosti, se nalézá, však jest lépe po ní malý čásek ve všelijaké psotě a bídě jíti, nežli věčně zahubenu býti a psoty a bídy v témž těle čekati, v kterémž se káti muožeš. Neb když ztratíme cestu nevinnosti a u vinu uvedeni budem, uvésti se musíme na cestu pokání, ač chceme spaseni býti. Neb ač málo dotčeno napřed jest, co falešná naděje činí, tuto ještě dotknu, že jedna jest věc, kteráž pokání protiví se, doufání dlúhého života. Neb málo jest lidí, neb muož nalezeno býti, jenž by se nemínili káti, ale téměř všickni prodlévají. O tom mluví Ekleziastes a dí: „Ó, nešlechetné doufání, odkad jsi stvoření, že mnohé oklamáváš, slibuješ jim dlúhý život a tak prodlévají a protahují pokání činiti, myslíce, že po naplnění svých žádostí, ještě dosti časuov budou míti, ale budou zklamáni.“ Jakož apoštol dí: „Když dějí pokoj a bezpečnost, tehdy jim rychle přijde zatracení.“ I takoví prodlévači podobně mají Pána Boha za vepře, obětujíc jemu otruby a kvasnice. Neb když již do nich nic není, tepruv se Bohu líbiti chtí. Ale Pán Buoh přikázal jest v Starém Zákoně obětovati sobě běl a jádro čisté. I chceš li Boha uctíti, daj jemu mladosti, ať se o tobě dí ono Písmo: „Tento moha zlé činiti, neučinil jest.“ Opět překáží pokání zaneprázdnění a péče v světských a marných věcech a zapomenutí samého se a duše své a stavu svého, totiž že vždys se zaneprázdnil jinými věcmi, totiž pitím, jedením, rozkoší tělesnú a libostí těla, oděvem a přátely a řídko, aneb nikdy s duší svú a s stavem srdce svého. Takové Pán Buoh napomíná skrze Izajáše, proroka, řka: „Navraťte se, přestupníkové, k srdci.“ O kterémž kázal jest prorokovati ve čtrnácté kapitole, řka: „Blízko jest, aby přišel čas jeho a dnové jeho neprodlí se.“ „Neb se smiluje Pán nad Jakobem a zvolí ještě Izrahele a odpočívati jim káží v své zemi a přivine se příchozí k němu a přidržeti se bude domu Jakobova. A držeti je budou lidé a přiveda je na místo jich. I bude je míti duom izrahelský v zemi Páně za služebníky a za děvky a bude je míti, ty, kdož jsou je jímali, a potlačí pod se nouzitele své.
