kte[3v]číslo strany rukopisurážto Libuše, když pře jich vyslyšela, sličnú múdrostí pravdu zvěděvši, jednomu pravdu učinila a vinného pravým súdem potupivši.
Tehdy ten, jenž potupen byl, protože v přátelích mocnější byl, jal se jest volati a řka: „Ej, běda lidu našemu, že všecky vlasti muží zpravují, ale nyní[15]zkomolený zápis, srov. „ny“ PulkR 2rb žena zpravuje!“ Tehdy vešken [lid]text doplněný editorem[16]doplněno podle PulkR 2va, jenž tu stál, volal jest a řka: „Kníže chcme míti, kterýž by nás zpravoval, jakož jiné vlasti zpravují se!“ To když Libuše uslyšela, kázala jim mlčeti, i pověděla jim takto: „Nuže, přiďtež zítra ke mně a jáť vaši žádost naplním.“ Tehdy[17]Na levém okraji poznámka mladší rukou: Voráče za kníže. když nazajtří před Libuši přišli, knížete sú opět žádali. K nímžto Libuše takto mluvila jest: „Milostivě přátelsky jakožto žena vás sem zpravovala. Již pak nyní muže kníže budete míti, jenž v silné moci hlavy vaše skrotí a podlé své vuole vás súditi bude, jehožto moci nebudete se moci protiviti, povýšíť mezi vámi i poníží, koho bude chtíti.“ Proti kteréžto řeči páni i vešken lid obecní, všickní volali, že „Kníže vždy chceme míti!“ A protože ta jistá Libuše prorokyně byla, prosili sú jí, aby jim někoho za kníže dala. Kterážto[18]Na levém okraji manicula. k ním odpověděla: „Pojměte kuoň muoj bílý a vložte naň králové rúcho. Složtež s něho doluov uzdu, a k kterémužkoli člověku puojde a podlé něho stane, toho sobě vezměte za kníže a mně za muže. Toť vám dávám na znamení, když k tomu muži přijedete, naleznete jeho, an na železném stolu snídá.“ Kteřížto páni Libušino rozkázaní chtíce naplniti, poslavše posly s Vyšehradu, za koněm sú se brali. Kterýžto kuoň po polích, po horách, po dolích těkav sem i tam, přeběhl jest druhý den blízko té vsi, ješto slove Stadice, jenž se nazývá místo stádné, i stal tu.
