[113v]číslo strany rukopisuv nich zjednali, jenžto velmi zemi hubili, rozličnými nehodami ji pleníce.
Ten jistý Jindřich návodem některých měšťan, i Pražských, i Horských, u Praze veliký dvuor svolal, k němužto když se páni sjeli, ten Jindřich návodem některých měšťan pány jest zjímal, mezi nimižto někteří zbiti sú. A takž jeho dvór[ir]dvór] dwo hanebně skonal. A když ti páni u vězení byli, po některém času bez vědomí svého knížete s měšťany se smluvili a některým přátelstvím svatebním se zavázali. Nebo ten jistý pán z Lichtemburka dceru Jakubovu od věže pojal jest byl a dcera Jindřicha staršího z Lipého synu Ruchartovu oddána měla býti. A tak těmi věcmi i jinými zavázavše se u přízeň ti měšťané, jakž před tím k vězení jim dopomohli, takéž k sproštění jich snažní byli. Proněžto stalo se jest tak, že páni potom tomu jistému Jindřichovi nikoli nechtěli dóvěřiti, ani k jeho dvoróm více jezditi, nýbrž ani za krále chtěli jeho míti. A s tím tak srdečně mysléc jeho ven vypuditi, proti němu těžké války búřili.
A když po tři léta to tak dálo se v zemi, tento jistý Jindřich markrabě míšeňského prosil jest, aby na pomoc jemu přijel, slibuje jemu dobrý žold dáti, jenž s pěti sty helmuov do Prahy přijel. A tak mezi tím Jindřichem a mezi pány byly veliké války. Mezi těmi příběhy bál se ten jistý Korutanský, aby se jemu skrze Elžku, krále Václavovu dceru, nětco nepřihodilo nechutného, chtěl to předjíti. A takž i sjednal to, chtě tu dívku za jednoho pána jménem Bergov dáti, jenž tehdy s jeho strany byl a jemu slúžil, s ní slibuje dobré věno dáti. To když dívka ta zvěděla, smutna jsúci, násilně velmi před tím Jindřichem, jenž zemí vládl, tehdy mluvila a řkúci takto: „Chceš li mě spravedlivě vzdáti podlé práva, nečiň mně pohoršení v mém pokolení, neb takto nepohoršuj mému rodu, ale tak se mnú učiň, jakž by slušelo mému pokolení, a nebo nech, ať v zákon vejdu a Bohu mému slúžím, jenžto ráda chci učiniti. Nad to
