[104v]číslo strany rukopisuvelmi světlá na jednom rohu měsíce jako stojéci svítila velmi. Skrze to múdří rozuměli sú příští knížete svého Václava, jehož držal Ota, bramburský markrabě, jenž se naplnilo to. Nebo ihned toho měsíce června kníže přijelo, jehož páni, rytieřstvo, žákovstvo i lid obecní všeho města pražského mile sú přijali, vyšedše proti němu s svým biskupem. To jisté kníže Václav, ačkoli mladých let byl, však mysli byl velmi mužný, Boha se bál a kněží jeho v čest měli. Ale tento Ota, co jest učinil, nemá zamlčeno býti. Nebo co jeho prosili páni a biskup velmi snažně, an vždy sliboval, a nikdy učiniti nechtěl, až právě dotavad, jeliž jemu pět a třidceti hřiven tisícuov střiebra dali a markrabství bramburské[413]PulkR 81va „budyšínské“ s některými hrady a s městy věčně. Takž pak, když toto kníže do země se vrátilo, z takového smutku a z také zádavy všickní lidé jako odechli, radostně se radujíc.
V tom času bez knížete pán jeden z pokolení Vítkovic nebo z Rozumberka královu mateř toho mládence Kunhuntu miloval jest, jenž také pojal jí byl i měl s ní syna jménem Záviši, křižovníkem svatomařským jsa, mistrem byl potom toho zákona. Tak velmi a tak múdře ta králová syna svého byla jest obešla, že toho pána nad jiné pány zprávcí neb kapitánem vší české země učinil byl, a tak jeho nade všecky jiné zemany povýšil. Proněžto takovú zpúrú a takovú pýchú byl se pozdvihl, že žádnému v ničemž pravdy nechtěl dopomáhati ani pokoje zjednati. Jehož ta králová umřela jest potom a u Svatého Františka pochována. Tehdyž pak ten jistý pán, nechtě jako u poníženějším a u pohoršenějším stavu býti nežli jest dřéve byl, lákal jest opět s královým rodem smiesti se, jakž se i stalo. Nebo sestru uherského krále, stvrzenú jeptišku z zákona, pojal, s nížto syna měl, kteréhož když chtěl křtíti, pozval na ty hody knieže české, pána svého, i krále uherského. Zatiem pak porozumělo jest toto kníže, že ten pán na ty hody lstivě a neprávě jeho pozval,
