zemřelo. Mezi nimižto Teobald, bratr Vladislavuov, muž udatný umřel jest, ostaviv po sobě dítě veliké slovutnosti, jménem Teobalda také, otce těch jistých, ješto potom nazváni byli Dipoltici tak řečení. Kterýžto Teobald nad svým dílem země jest panoval.
Potom svými časy Daniel biskup také u Vlaších jest umřel, jehožto tělo tak schováno bylo a kosti do Prahy přineseny. Ten člověk které ctnosti a kterakého umění byl jest, dlúho by bylo vypravovati. Jedinké na tom jeho slovutnost zlý vtip měla, že by jakož až do své smrti toho rozdvojení o papeže účasten byl. Proněžto jakžkolivěk pohřeb měl kostelní, však na zádušnících pamět jeho nebyla tak dlúho, až právě v noci u vidění zjevil se po mnohých letech sv. muži Kotfalkovi opatu prose, aby jeho prozbú k kostelu neb svaté církvi byl navrácen. Jenž potom tu v tom klášteře i u Pražském kostele i po jiných kostelích v Čechách pamět jest byla.
Léta Božího tisícého sto LXVIII. Vojtěch, syn Vladislavuov, probošt mělničský, arcibiskupem salcpurgenským volen jest. Mělničské proboství do svého života sobě zachoval pro ztravu a pro náklad, když by se jemu k bratřím do Čech přijeti událo.
Léta Božího tisícého sto LXIX. Gopolo, opat sedečský, nastáním králové, jejížto rodič byl, biskupem volen. Ale před stvrzením svým ledva jest jeden měsíc živ byl.
Léta Božího tisícého sto LXX. na biskupství opět jest volen Fridric z Sas, přítel králové Jitky, víc pro přirození než pro užitek kostela, protože česky neuměl. Onoho rozdvojení římského nebyl účasten.
Téhož léta Svatopluk vévoda, syn Vladislavuov, bratr Fridrikuov, závistí vzbudiv a roznítiv se, že otec jeho Vojslava hrabí nad jiné své pány příliš velmi vyvýšil byl, nalezl čas, jehož hledal bez otce, toho jistého muže téměř v králové rukú nožem probodl
