Odpověděl jim: „Tré knížat vyjde z života mého, dvé jich brzo zhyne, ale třetí kníže i na dlúhost, i na širokost v knížetství svém slavně kvísti bude a velmi slavně ovoce z sebe vydá. Pravím vám to také, byšte byli mně nechali toto pole doorati, na němžto sem oral, mé pokolení mužské v tomto knížetství vždy bylo by ostalo, ale že před časem přišli ste, plod muoj mužský pohyne. A to buď vám na znamení, když ten plod pohyne, vnuk bude mstíti děda.“ Byl jest také vzal s sebú Přemysl škarpály a mošnu z lýk udělanú. O nížto, když byl otázán, odpověděl: „Chci, aby tuto věčně na Vyšehradě bylo chováno, a nezhyneť ani zetlé, aby viděli náměstkové moji, že sú z chudoby pošli a na knížecí stolici posazeni, a tak aby nepýchali. Nebo pyšní poníženi bývají pro své zaslúžení a pokorní povýšeni pro svú ctnost.“ A téť věci i podnes pilně chovají na Vyšehradě a ten den před korunováním krále českého kanovníci, přijímajíce krále, škarpály jemu ukazují a mošnu na plece vzdievají, aby měl pamět, že jest z chudoby pošel, a tak nepýchal. A tak kníže Přemysl s svým tovarystvem přijel jest na Vyšehrad a byl slavně od Libuše i všech pánuov obecně na knížecí stolici posazen. A Libuši za muže dán.
O vzdělání Pražského hradu
Potom pak jednoho dne Libuše prorokyně před svým mužem a před množstvím pánuov, jenž tu stáli na Vyšehradě, prorokovala jest těmito slovy: „Vidímť já město, jehož slovutnost nebe dotýká. Věz to, v leseť má posazení, jehožto od toho místa vzdálení za 30 honuov jest cele, toť Vltava dělí svým rozdílem směle. To jisté město od puolnoční strany má potok velmi hluboký jménem
