I jest vzdáli od Vyšehradu ta ves jednak deset mil a sedí na té vodě, ješto slove Bielina. Tu sú nalezli jednoho člověka jménem Přemysla, ješto se vykládá přemýšlejíc, an voře na poli dvíma voly pstrýma, a to pole i nadél, i našíř má v sobě dvoje hony a jest okrúhlé a černé všecko, bílým polem obklíčeno. I mluvili sú k němu a řkúce takto: „Kníže naše jsi, rozvěž voly a vseď na kuoň, pojediž s námi, vsediž na knížecí stolici tobě připravenú. Neb vešken lid český za kníže sobě tě učinil.“ Kterýžto když uslyšal ta slova jich, ihned voly rozvázal, kteřížto volové ihned v rychlosti kams zaběhli a víc potom nejsú vidíni. Tehdy potom ten jistý Přemysl, kterýž tak od pluha povolán byl na knížetství, osten ten jistý, jímžto voly bodl, v zemi ihned jest vstrčil, kterýžto z sebe tři ratolesti vypustiv, jal se kvísti a plod ořechový dobře uzrálý nésti. Z kterýchžto ratolestí dvě uschly a třetí rostla a rozšířila se velmi, jakožto po dnešní den muož vidíno býti, neb na každé léto ovoce s sebe vydává, kteřížto ořechy [na ní rostú, kteřížto ořeši]text doplněný editorem[19]doplněno podle PulkB za mnohá léta ani zhynúti, ani zetleti, ani zpráchnivěti mohú, a červ také v nich nikdy nalezen nebývá. To když se tak stalo, vzal jest Přemysl radlici i položil na ni chléb a sýr, jal se s ní jísti. To když uzřeli páni poslové, rozpomenuli se na Libušiny řeči, ješto jim o tom prvé pravila, než se stalo. Ačkoli divili se velmi tomu, však toho času nesměli se ho tázati, co by ty věci znamenaly. A když pak pojedl Přemysl, vsedl jest na kuoň i jel s nimi. A když s ním byli na cestě, otázali se ho, co by ten osten znamenal, aby jim pověděl, kterýžto kvetl a ovoce nesl a ješto dvě ratolesti uschle a třetí plod nesla a velmi se rozšířila.