k pruochodu zdělali. To když se stalo, tak on vebral se s svým lidem u velký húšť toho lesu. A když na jednu vysokú horu vebral se toho lesu, stany své opět rozbil. A tak pak posadiv se, knížata a pány své svolav, okolek země i zemi všicku opatřil a jim ukázal ji a je slušným napomenutím císařovým, rozsrdnivše knížata, i mluvil k nim, aby bezpečni a netesklivi byli, jistú naději a obdržení boje majíce. A tak aby své věci chutně a mužně činili v této u početé jízdě, jižto sú činiti počali. Kterýžto knížata i páni napomenutím císařovým rozsrdnivše se a mysl dobrú vzevše, stanuov nechavše, v húšti lesové k Čechóm se vybrali dále. A když tak drahnú chvíli těmi jistými húšti těžkým úsilím v těch jistých lesích drali se a žádného, kterýž by se jim sprotivil, nečili, přes neznámé hory s velikú núzí déleji drali se. A když se již domnievali, že těch všech cest nesnadných zbyli, již jako potom a po té práci, ješto neznámými cestami usilovali, zemdleni byli, a ješto je horko ubilo, obchlazení žádajíc míti, odění z sebe všecko složili, jímž byli obtíženi, před nepřátely jako již ubezpečivše se. A když se již tak pokojně v tom místě ubezpečili, tehdy skrze jich nerozšafnost a to jich ubezpečení přivedlo je k tomu, že když se tak již ubezpečili, Břecislav, vévoda český, s svými věrnými lidmi země své vítězně chtě brániti, múdrým zpuosobením a pořádem rozumným tak, jakž byl mohl, takto spuosobil. Uzřev, že títo lidé prací a tím úsilím velikým zmohli se byli, na ně, když se ubezpečili, jako silný lev s svými mužně a udatně se obořil a je všecky, kteříž neutekli, od najmenšího až do najvětšího beze vší milosti zbil jest. A ty pak, kteří se na běh oddali, až právě do císařova stanu honil je prudkostí velikú, a kohož dostihnúti mohl, ani starého, ani mladého, neživil jest.
Tu příhodu nad svými lidmi od neslýchaného neštěstí zvěděv císař uherský, rychlostí z toho pohromu s některými svými s nemnohem preč utekl, jimžto jest před tím dřéve dobrú naději dával, že pod korúhví
