vrátil se jest do Říma opět a tu jest s svatým Radinem, bratrem svým, v klášteře svatého Alexi přebýval tak dlúho, dokavadž mohútský arcibiskup kostela pražského neopatřil, že biskupa nemá a že lid u velikém bludu přebývá. Kterýžto arcibiskup to spatřiv, co se děje bluduov, poslal jest listy a posly ku papeži, aby se sv. Vojtěch zase vrátil. To když se stalo, papež učiniv radu, co by z toho měl učiniti. Odpověděl jest svatému Vojtěchu takto řka: „Synáčku, bude li tebe tvuoj lid poslúchati, zuostaň tu s ními a čiň mezi nimi skutky dobré. Pakli tebe nebude chtíti poslúchati, beř se preč od nich a tak jiného zisku hledaj Hospodinu [mezi jinými]text doplněný editorem[86]doplněno podle PulkR 16vb lidmi.“
Svatý Vojtěch opět do Prahy se byl vrátil na své místo, a jakžkoli drahnú chvíli tu přebyl, však nižádného zisku v tom nikterak tvrdém učiniti nemohl. S tiem opět do Říma se vrátil a tu tak dlúho v klášteře svatého Alexi přebýval, až opět navedním mohútského arcibiskupa před papežem do Čech vrátiti se připuzen byl. Ale když se byl vrátil, mnohem méně nežli prvé byl jest prospěšen. Odtad bral se jest do neznámých vlastí.
O smrti Starkvašově, bratra Boleslava, milostného vévody českého
Starkvas, tento jistý mnich, o němžto dřéve napřed pověděno jest, když byl uzřel, že sv. Vojtěch, pražský biskup, jal se opět choditi a putovati po vlastech sem i tam, a když tomu jistě srozuměl, že se k svému biskupství pro lidské hříchy, kteréž se rozmohly mezi lidmi, byl vrátiti nechtěl, úmyslem svým lestným oklamán jsa a neřádným zlým lakomstvím přelstiv se lstí onú, jenžto muže svatého před tiem dřéve oklamati chtěl, svatého Vojtěcha, náměstka svého, živiv a odhrziv, trpěv právě, ne tak jako někdy Aron od Boha byl povolán, ale tento svým zlým vlastním úmyslem stolici biskupa svatého Vojtěcha, náměstka svého, sobě směl jest nestydatě, mrzký lakomec, osobiti. A když tak svého lakomství úmysl před se chtěl vésti, aby jeho arcibiskup mohútský
