jest pochován, jediného syna dědice po sobě ostaviv, Heřmana, nebo jiní zmládi zemřeli byli. Albrecht pak, bratr Oty Dlúhého, pojal jest dceru krále skočského, s nížto dva syny měl, jež za jeho zdraví umřela. Měl také s ní dvě dcery, z nichžto jednu Jindřichovi majtopolenskému dal jest a druhú vévodě z Lavemburka. Ten jistý po smrti bratra svého mnoho dobrého jest učinil. A takž pak po smrti ženy své byv živ jako mnich, neb ten klášter, jenžto Celi portacizojazyčný text slove, založil a nadal jest. Učinil také panenský klášter u Vanseku a bohatě nadal. A takž poctivě živ jsa, šťastně jest umřel. A také v Soldině kanovničství učinil. A když umřel, tehdy v Leníně poctivě pochován a potom do Celi portycizojazyčný text přinesen, jehož všecko jmění na Heřmana spadlo, na syna Oty Dlúhého.
Létafootnote_reference Božího tisícého CCLXXIX. Jindřich, vévoda slezský, po smrti Otakarově Kladsko až do svého života měl jest, neb sú sobě byli zapsali: Umřel li by byl bez syna Jindřich, všecko jeho vévodství věčně k zemi [české]text doplněný editorem[409]doplněno podle PulkGb mělo se dostati. Pakli král, ale Kladsko do života měl míti on.
Zatiem markrabě bramburský, zprávce zemi i krále mladého, královú Kunhuntu s jejím synem Václavem s Hradu pražského, v noci vzev, na Bezdězi kázal vésti, Čechy všecky odlúčiv od nich, i dal jim Sasíce za čeledíny i kázal jich snažně střéci, aby nikam bez odpuštění purkrabina nevycházeli a ztravu malú měli. Zeměné často napomínali i prosili, aby královú s jejím synem Václavem vrátil, aby jich poctivě chovali, an slíbi nikdy toho učiniti nechtěl. Zatiem pak králová, uhlédavši svuoj čas, s odpuštěním purkrabiny, nechavše syna na hradě, do Prahy se brala k Agnežce, k dceři králově někdajšího, jenž u svatého Františka v klášteře byla. Odtavad pak, řekši se do Moravy pro navštívení hrobu Otakarova, k Mikulášovi, vévodě
