[20r]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcezmužilým úmyslóm jich posilniv, s nepřátely se čelem potkal. Ač pak s obou stran v té bitvě mnoho jest jich zbito, však vždy proto Čechové Poláky k utíkaní přinutili sú a sami na placu zuostali. V té bitvě Bedřich, syn Božejóv, hrdinsky sobě i s svým tovaryšstvem činil a mnoho Polákóv zbil. Potom naposledy také sám zabit jest.
Léta M. C. a XI. Svatava, někdy králová česká, syny své Vladislava a Soběslava přátelsky jest sjednala tak, že Vladislav bratru svému Soběslavovi, když k němu z Polsky se vrátil, dal jest ku panování město Žatec i s tím podkrajím k němu náležitým.
Léta Božieho M. C. a dvanáctého císař nový jménem Jindřich čtvrtý, maje poslední korunu v Římě přijieti, obeslal jest k sobě podlé zřiezenie prvních císařóv Vladislava, kníže české, aby s ním do Říma táhl. Kníže pak vypravil jest místo sebe Břetislava, syna svého, se třmi sty jiezdných výborného rytieřstva, k němuž Boživoj, strýc jeho, žehnaje ho a provázeje, mluvil prose, aby na ukrutnost mediolánských měšťan, kterúž sú u vazbě jeho činili, nezapomínal, ale muož li se jim kterú nelibostí odplatili slušně, aby to učinil. I takž sa Břetislav v Římě s císařem, vyzvěděl jest to, že ten papež Paštalis byl rodem z Mediolánu, a což měl přednějších dvořan, že sú vše mediolánští měštané byli, i hledal vždy příčiny k nim. Tehdy toho času vzejde nějaký svár mezi císařem a papežem krátce, že papež nechce císaře korunovati. Břetislav zradovav se z té jich svády, počne hned býti přátel papežových a po nich se sháněti, chtě strýce svého pomstiti, až i na [b]označení sloupcepapeže útok učinichu. Papež, nevěda se kam strachem díti, k svatému Petru do kostela utekl jest. Břetislav s svými dvořany po městě oddav, kázal hned kostel ten vybiti a Vlachy napořád bíti. Pan Kovanský ten předkem kostel vybil a najprv v kostele Vlachóv bíti počal. Tu Čechové, zbivše drahně lidí, papeže sú jali a mnoho klenotóv kostelních i svatostí sú nabrali a s sebú do Čech přinesli. Jakož o tom v jedněch knihách plnějie se píše, kteréž mají v Pražském kostele, jimž breviář řiekají. A byli by i viece tu pozuostavili paměti po sobě, než že sú se zhrozili krvavého deště, kterýž na ten čas pršal. I přinucen jest papež, že musil císaře světiti i korunovati, jakž obyčej jest, bezděky, k tomu také musil ten účinek Čechóm prominouti a je ze všie klatby rozhřešiti.
Léta M. C. a třináctého Soběslav, vyptav se na to, že by Vladislav, bratr jeho, návodem Vackovým jieti jeho chtěl, i umyslil se nad ním pomstiti. Protož zpuosobiv sobě tři sta jiezdných, nechal jest jich státi v záloze nedaleko od Vyšehradu a přikázal jim, když by se k nim Vacek přiblížil, aby jej hned zabili. Sám pak jel jest v malé na Vyšehrad k bratru svému Vladislavovi. A když se naobědval, uhledav svú chvíli, vzal jest odpuštěnie od bratra a preč se jeti strojil a s tím prosil jest Vacka, aby vseda na kuoň, nedaleko jej provodil, že má s ním o něco pilného a tajného rozmluviti. A když jeho žádost Vacek chtěl naplniti, jel jest s ním jako desatery hony od Vyšehradu, tehdy hned ti, jenž v záloze byli, vyrazivše se na Vacka, s[11]s: z ponuknutím Soběslavovým na překot sú jej ukrutně zamordovali.
Tehdy Soběslav po tom účinku navrátil
