[22r]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcejednání a přímluvu Svatavy, královny mateře, jich k milosti Vladislavově navrácen jest. To když Ota, vnuk otce jich, uslyšal, nerad tomu byl, a porozuměv právě tomu, s zámutkem do Moravy se vrátil.
Léta M. C. XXV., když tak Vladislav s bratrem svým Soběslavem zpuosobením Svataviným o všecko v dobrém mieru a pokoji byli sú, potom pak po ochtábích velikonočních toho měsíce dubna umřel jest Vladislav a pochován jest v Kladrubech v tom klášteru, jejž byl sám založil i nadal. Ostavil jest po sobě syny dva malá, jednoho jménem svým nazvaného Vladislava, kterýž v potomních časech byl druhý král korunovaný v české zemi, a druhého Jindřicha, jemuž i Břetislav řiekali, kterýž potom byl biskupem pražským i knížetem české země, jakož o tom dolejie bude pověděno. Praví také, že měl třetieho syna jménem Teobalda.
O zpravování Soběslavovu, bratra Vladislavova a o jeho příbězích
Toho léta, když umřel tento šlechetný Vladislav, syn Vratislava, prvnieho krále českého, [b]označení sloupceSoběslav, bratr jeho mladší, čtvrtý syn Vratislavuo, z Svatavy královny zplozený, vstúpil jest na místo jeho osmnáctý den měsíce máje. A ačkoli Ota dřieve řečený z Moravy toho knížetství přieliš mu záviděl, však jemu odolati nemohl ani v tom které překážky učiniti.
Léta etc. MC. XXVII. Soběslav, kníže české, byl jest muž udatný a milovník jazyku svého, Němcóv pak velmi nenáviděl a mnoho jich v Čechách i v Bavořích zahubil a z země vyplenil. Také vida sobě odporného Otu, vnuka otce svého, kterýž v Moravě panství měl, zdvihl se jest tam s vojskem, a zsadiv jej z toho, dal jeho seděnie Vratislavovi, synu Oldřichovu, a jej na otcovo[z]otcovo] otczowu dědictví posadil a diel Otuov vešken odjal. Ten jistý Ota utekl se jest na žalobu o to k králi římskému Lotarovi a namluvil jej, že jest veliké vojsko sebral proti Boleslavovi, který jeho chtě Němcóv i Oty pomstiti a Čechy všecky zhubiti. A když tak hubě a pále napořád zemi, až právě k tomu městečku, jemuž Chlumec řiekají, přitáhl. Soběslav kníže české, sebrav, což najviec mohl, lidu svého, přijel jest s vojskem k témuž místu proti císaři a hned s ním bitvu začal sám předkem zmužile, směl nepřátely své bíti, za nimiž Čechové jiní diviece se jeho udatnosti, třeli sú na Němce jako lvové a je napořád poráželi. O vězně ani o kořist nevelmi stáli, ale jedno jména dobrého dobyti hleďali. A tak tu v tom jistém boji kromě všech štítonoší i kromě jiných panoší, samých hrabat a pánóv znamenitých na pět set jest zbito. I též tu zabit jest dřiev pravený Ota, strýc Soběslavuo.
