[20v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcese k svým zase, však potom zhroziv se hněvu bratra svého Vladislava, utíkal jest skrze Sbrsko do Polsky. A když táhl mimo hrad Donín, purkrabě toho hradu, jenž toho času císařóv byl, pod zpuosobem přátelským pozval ho lstivě na ten hrad a pod tím jej nectně jal a svázaného do Sas vézti kázal. Rytieřstvo pak Soběslavovo vidúce, co se pánu jich děje, nemohše mu nic pomoci, na utíkání sú se vydali. Za tím pak Soběslav po čtyřech nedělech z toho vězenie v noci jest utekl. Toho také léta Ota, kterýž na Křivoklátě u vězení již dávno držán byl, od Vladislava propuštěn jest skrze přímluvu Jindřicha císaře a polovici země moravské, kterúž prvé držal po smrti Svatoplukově, týž Vladislav jemu milostivě navrátil jest.
Léta Božieho M. C. a XVI. Štěpán, král uherský, poslal jest k knížeti českému Vladislavovi posly své, žádost toho maje, aby na určený čas a v jistém místě spolu se sjeli a dobré zemské i pokoj mezi sebú porovnali a to stvrdili. Vladislav, povoliv jemu, jel jest s lidem svým k uloženému místu až právě k té vodě, jenž Olešná slove, kteráž uherské a moravské meze dělí. Král také uherský s druhé strany té vody na to pole Lucsko s velmi velikým množstvím Uhróv přitáhl jest. Druhého dne sešli sú se sama dva král s knížetem a počali o pokoji rozmúvati. Tehdy mezi tím Uhři, v své množstvie úfajíce, s Čechy svévolnú svádu začali a na ně udeřili. Král i kníže, zvěděvše to, každý k svým hned běžal. A když s obú stranú veliké krve prolitie mezi nimi bylo, Čechové náramně přesíleni jsúc, zase [b]označení sloupcepostupovati před nimi musili. Ota pak a Soběslav z Moravy také byli tu přitáhli, ale obvláštně[w]obvláštně] owlaſſtnie se položili za nějakým vrškem, majíce dosti silné vojsko Čechóv a Moravicóv, o této bitvě nic nevědúce. Až jeliž Ota procházeje se všel na nějaký pahrbek, a uslyšav hřmot, uhlédal, ano Uhři na české strany silně tepou a Čechové, an již před nimi postupují, i protož hned rychle zkřikne na své Moravany a velikým hřmotem a spěšným přiběhne na pomoc Čechóm, ješto již byli jako téměř bitvu prohráli. A hned udeří po druhé straně na Uhry, a tak počnú jich napořád bíti s obú stran a nižádného neživiti tak, že Uhrové, nemohúce jim odepřieti, na běh se vydadí, a utíkajíce preč vodú a jedni na druhé padajíce, množstvie bez čísla se jich ztopilo. Král pak sám s pomocí Vavřince, biskupa svého, sotně jest utekl. A protož tak jest jich tu mnoho zbito a utopeno, že nebylo nikdá tak veliké zhubenie lidí v tom kraji slýcháno. S tiem pak Čechové a Moravané, boj obdrževše a veliké kořisti a bohaté mezi se rozdělivše, domuov se s chválú navrátili.
Léta etc. M. C. a XVII. Vladislav, kníže české, nemaje žádných dětí, přijal jest na milost Bořivoje, bratra svého, jenž byl druhorozený syn krále Vratislava, prvnieho krále českého, a takovú mu milost učinil, že knížetstvie českého hned jemu postúpil a sám se jeho vší vuolí poddal přede všemi svými. Potom Bořivoj, vděčen jsa této milosti, kterúž mu bratr učinil, navrátil jest zase jemu polovici země, totiž tu všecku stranu, kteráž na puolnoci za
