O povýšení knížete Oty, bratra Svatoplukova, a o Vladislavovi třetím, synu krále Vratislava
Když Svatopluk tak nenadále zahynul, tu celú noc plakali sú ho po všem vojště, také i král říský se všemi svými velikú žalost z toho měl. Protož tu svolav všecky hrabě i zemany české, dal jim na vóli, aby ze dvú synóv Svatoplukových, totiž neb Jindřicha, neb Václava, volili za kníže, kterého chtě. Tehdy oni podlé rady jednoho šlechtice z Moravy jménem Vacka zvolili sú sobě za pána země Otu, bratra Svatoplukova, a král jim hned jeho na kniežetství potvrdil. Ale nepomněli sú na to, že onen čas, když volili na knížetství Svatopluka a jej stvrdili, zavázali se byli přísahú a na tom všickni zuostali, aby po smrti Svatoplukově žádného jiného za kníže sobě nebrali nežli Vladislava, syna krále Vratislava, z jeho královny Svatavy zplozeného. Protož přijevše s Otú do Prahy, upamatováni sú, že to volenie nenie řádné, jedno že proti přísaze bylo a také že se jest bez vuole [b]označení sloupceHeřmana, biskupa pražského, dálo i také bez Fabiána, hraběte vyšehradského, i nemohlo jest to státi, aby Ota knížetství držal. Ale potom všickni se srovnavše, téhož Vladislava za kníže české vyzdvihli sú a stvrdili.
Tento jistý Vladislav, jakž přijal knížetstvie, hned jel k císaři, aby milost jeho obdržal, a tam jsa, zemi své pokoj obmyšloval. Tehdy někteří z Čech, smluvivše se s bratrem jeho starším Bořivojem, slíbili sú mu Prahy i Vyšehradu dopomoci, chtíce jej sobě za pána vzieti. On toto slyše a vida, že bratr jeho mladší po smrti Svatoplukově za kníže vzat jest, bez meškání vypravil se jest do srbské krajiny k Vigbertovi, sestřenci svému, s jehožto pomocí i také s některými z Čech vtrhl jest s vojskem do země české a u vigilií Božieho narozenie do města pražského tajně puštěn jest. A když se to vuobec proneslo, že Bořivoj s svým lidem v Praze jest, tehdy mnozí strachem velikým jsúce poraženi, od žen, od dětí i ode všeho statku preč sú z města běželi. Jiní pak, kteříž byli s strany Bořivojovy, ti sú v městě trvali. Heřman, biskup pražský, jat jest tehdáž nenadále v svém pokoji a u vězení vsazen. Fabián, hrabě a vladař hradu vyšehradského, rady lepšie dáti sobě neuměje, utiekaním bezpečnosti hledati musil. Pro kterúžto věc veliký rozbroj a smutek po vší zemi stal se jest, neb jedni z Prahy utíkáchu, druzí v rotách běháchu, sem i tam po zemi loupiece lidi a mordujíce. Toho času Bořivoj hned jest vjel bezevšeho otporu na Vyšehrad a nazajtřie jel zase do města, proti němuž kněžstvo a žákovstvo s lidem, velmi slavně s procesími vyšedše, přijali sú jej a tu v městě u mše pobyv, opět se na Vyšehrad
