[19r]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcezase vrátil. Za tím pak té noci Ota dřieve řečený s Vackem, pánem moravským, sebravše nemalé vojsko lidu, a z toho hradu, jemuž Hrádek dějí, sjeli sú až ku Praze a tu u potoka Rokytnice stany rozbili a nazajtřie Vyšehrad strážemi pilně osadili, aby s něho žádný nemohl. Třetieho pak dne potom kníže Vladislav z Plzně s svým lidem ku Praze přitáhl, a jsa na Brusce, uzřel veliký zástup lidí, ani táhnú ku Praze. I poslal špehéře své, aby zvěděli[10]prefix „z“ omylem zapsán dvakrát na hranici řádku, kto sú. Oni vrátivše se pověděli, že Vratislav, syn Vigbertóv, knížete srbského, jede Bořivojovi na pomoc. Tehdy kníže Vladislav kázal se všem svým k boji připraviti, chtě se s nimi hned potkati. Ale lidé jeho vidúce takové množstvie Srbuov, strašili se jich a namluvili jej, aby do Prahy před nimi prvé vjel. On přijev k branám pražským, nalezl je zavřeny a žoldnéři pilně osazeny. Jehož když sú do města pustiti nechtěli, s hněvem vracuje se, zase s Srby boj podstúpiti musil, a tu s nimi zmužile se potkavše, pobili sú je. Syn pak Vigbertuov s zámutkem velikým sotva jest do Prahy utekl. Opět podruhé v brzkém času kníže Vladislav s Bořivojem, bratrem svým, bitvu velikú měl jest a jeho vojsko pobil před Prahú na tom místě, jemuž Bojiště řiekají, kdež pustý kostelík podnes stojí. A ač v zemi české mnoho bojóv na rozličných místech se stalo, však jedinému tomuto ostalo to jméno Bojiště, neb tu na tom místě stal se třikrát boj. A toho času kníže Vladislav s málem lidu na placu byl zuostal.
Potom Vladislav vždy ještě nemoha na knížetství dosésti, poslal jest dva [b]označení sloupcešlechtice svá Heřmana a Sezemu k Jindřichovi císaři, jenž toho času v Pomberce byl, prose jeho, aby ráčil do Čech přijeti a knížetstvie jemu zase dopomoci. Kterýžto k prosbě jeho sebrav veliké vojsko lidu, do Čech jest vtrhl a poslal před sebú dvé knížat napřed, přikazuje všem Čechóm, aby přiměří a pokoj, mezi sebú uložiece, zachovali a kníže Vladislav i Heřman, biskup pražský, Bořivoj také s synem Vigbertovým i všickni jiní páni a zemané čeští, aby k císaři do Rokycan bez meškání přijeli. Tehdy když sú se na čas učený tam sjeli, vyslyšav je císař, kázal jest Bořivoje i syna Vigbertova jieti a do vězení vsaditi. Ale Heřmana biskupa zase k biskupství svobodna pustil, Vladislavovi také zemi českú přisoudil. A tu českým pánóm, kteří byli s Bořivojem, horlivě domlúval, že sú, zvolivše sobě Vladislava za kníže, potom proti svým přísahám jiného sobě bez hodné příčiny vzali. Protož mnohé z těch, kteříž svár mezi knížaty jednali, stínati kázal a těm, kteří Bořivoje do Prahy uvedli, oči vylúpati. Tu také přitom Jana Tistu, kterýž byl kníže Svatopluka zabil, jali sú a očí, nosu i brady zbavili, také knížeti Bořivojovi, co najviec ke škodě bylo, že u svého dvoru toho Jana Tistu, vraha svého rodu, přechovával. A tak toho času mnoho čistých, udatných Čechóv císař kázal zohaviti a hubiti, ne tak aby spravedlivost a právo miloval, ale proto aby kníže české takové podstaty a síly neměl, jsa jich zbaven. Z čehož potom kníže Vladislav, zvěděv úmysl císařóv, náramný zámutek měl a s pláčem takto mluvil: „Jistě že sám na sebe všecko zlé jako palici na sekeru
