[19v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupceuvodí každý, kdož se před svým vrahem súdí, již já to skutečně znám, že vždycky Němci českého zlého hledí, bych byl málo přehověl, viece bych dobrých mužóv ku potřebě měl. Ač sú byli včera nepřátelé, však dnes mohli by býti všickni přátelé. Neslušieť nikdy zkaziti udatného, neb přichází čas, žeť se hodí do přievažného.“ I chtěl jest rád knieže Vladislav vyprostiti z vězení Bořivoje, bratra svého, ale císař nijakž toto učiniti nechtěl, než ještě ku potupě Čechóv věda, že se Medulánští na ně hněvají, tam jej do vězení jim dal. Kteréhož oni za některé léto tvrdě chovali hladem i smradem i u vězení jej trápiece, až potom Božím zpuosobem z vazby jich vyproštěn jest, když již měli jej s povolením císařským o život připraviti. Té noci on v Čechách na sadcské postaven jest, a to miesto dobře sobě uznamenav, šel odtud do Milčic k panu Benovi, ten pán potom uvedl jej v mier s knížetem Vladislavem, bratrem jeho, a přivedl ho k němu do Prahy.
Opět léta téhož, jakož nahoře stojí, když sú se ty věci tak dály, Vacek, pan moravský, jsa rádce a milostník Vladislava knížete, určil ho, aby bratřím svým nikdy nevěřil. A tak mezi nimi svár zbudil, že potom veliká nepřiezen i válka mezi nimi vznikla tak, že jeden k druhému v ničemž věřiti nechtěl ani k sobě přijeti jedné ve mnoze lidu branného. Potom pak sjel se jest Vladislav s Otú, bratrem svým, jenž toho času Moravu držal, do jedné vsi, jiež Chlumek řiekali, a tu sú mezi sebú smlúvy pokojné učinili a přísahami stvrdili, ale však v srdci vždy zlost a kyselost k sobě zachovali. A odtud [b]označení sloupcerozjeli sú se v pokoji.
Potom téhož léta měsíce června kníže Vladislav, v Saské dvuor maje, pozval jest k sobě přátelským během Otu, bratra svého. On smlúvu pokojnú a stvrzenú s ním maje, ke dvoru jeho jel jest. A když již za tři dni u něho kvasil, takž potom vzav odpuštěnie, domuov se chystal, ale návodem Vackovým a Božejovým od Vladislava jat jest a na Vyšehrad u vězení dán. Potom na Křivoklát jest přinesen a tu jednak tři léta vězal. Soběslav, bratr jeho, téhož se boje, utekl jest do Polsky a odtud potom s Soběslavem, vejvodú polským, sebravše množstvie Polákóv i jiného lidu zbrojného, do země české sú vtrhli, praviece lstivě a chytře před mnohými, že sú to pro srovnání Oty s Vladislavem učinili, těch dvú bratří. A tak s tú lstivú řečí až právě do Labe přitáhli sú. Kníže pak Vladislav, porozuměv jich lstivému úmyslu, nechtěl jest slovóm pěkným věřiti, ale sebrav vojsko, táhl jest proti nim. Oni seznavše, že by se jich chytrost a lest pronesla, přejeli sú přes Labe a hned škodu velikú v zemi počali činiti, a čehož se koli dobrati mohli, vše napořád plenili. Až v tom Vladislav s svým lidem na ně přitáhl a položil se proti nim z druhé strany Labe. I učinili sú mezi sebú příměřie[u]příměřie] prziemierzie přes tu noc a bitvě rok do zajtřku vzali. Protož Čechové té noci, rozhostivše se bez stráže, odpočívali sú, ale Poláci, zrušivše svú vieru, přebrali sú se tajně přes Labe té noci a udeřili sú na české vojsko nenadále a dřieve, než Čechové k odění[v]k odění] odienije přišli, až mnozí přednější zmordováni sú. Však potom Vladislav, spěšně zřiediv lid svuoj a napomenutím
