[18r]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcevšecky staré i mladé zbivše, poklady jich mnohé mezi se mlčiec rozdělili sú. Ještě byli pozuostali dva syny Božejova v Praze pacholátka velmi pěkná, neb tam byli dáni na učenie, i těch sú neživili, ale stínati kázali. Tehdy kat vzav těch obé pacholátek každé pod jednú paždí, nesl se s nimi na rynk, oni v tom nesení srdečně sú plakali a vždy „Pomoz matko, pomoz a nedaj“ žalostivým hlasem volali. On zved bradu každému jako beránku, stínal jest bradaticí hlavy těm krásným pacholíčkóm. Takž se jest i stalo, že téměř na jeden den rozkázaním Svatoplukovým všecko to nevěrné pokolenie vršovské zahlazeno jest, kromě něco málo jich do Uher a do Polsky uteklo.
Léta téhož, jakož nahoře psáno, Kolman, král uherský, chtěje se pomstiti nad Svatoplukem, vtrhl do Moravy a velmi ji hubil a plenil. To zvěděv, Svatopluk shromáždil svých lidí vojsko a táhl proti němu, žádaje bitvu s ním svésti a jej zahnati. Tehdy když tak s chvátaním jel přes jeden hustý les s vojskem, přišla naň příhoda nešťastná, že nějakú větvi v tom lese vymrštil sobě v oko, od čehož těžká bolest jej trápila. A tak pro tu příčinu a zámutek vojsko i s ním zase se obrátilo a do města Chrudimě přijelo.
Léta M. CIX měsíce února tento Svatopluk, zhojiv se na bolest oka, sebral jest opět veliké vojsko lidu a vtrhl mocně do Uher a znamenitú škodu v té zemi učinil, všecko až do Ostřihoma poplenil a zkazil, jakž najviec mohl, i mnohé zástupy Uhróv pobil, a tak pomstiv se škody moravské, [b]označení sloupcevrátil se jest s mnohými kořistmi a s vítězstvím domuov.
Po malém času Jindřich, král říský, pamětliv jsa té křivdy, kterúž vejvoda polský učinil, Svatoplukovi té chvíle, když někdy prvé Svatopluk s týmž králem v Uhřích polem ležal, neb mu byl s Bořivojem do Čech vtrhl a v zemi škodu, než se on nadal, učinil, i protož poslal jest po Svatopluka, aby k němu s svým vojskem přitáhl. Kdež pak oba společně do Polsky sú vtrhli a oblehli město Hlohov a krajinu všecku vuokol té vody, jíž Odra řiekají, pohubili sú. Poláci pak ne tak velmi báli se císařských lidí jako Čechuov, neb císař s svými k hradóm a tvrzem nevydával se jest, ale Čechové, kdežkoli přístúpili, tu hned každé tvrze i hradu snažně dobyli. Tehdy stejskali sobě Poláci, nemohúce mocí jim odepříti[t]odepříti] odeprzieti, i rozmlúvali mezi sebú, kterak by mohli Svatopluka zbíti a jej jakkoli zahubiti. I byl jest mezi nimi jeden Vršovic, muž udatný, kterýž k nim byl utekl, jsa vyhnán z Čech, jménem Jan Tista. Ten, jsa od Polákóv namluven a najat, slíbil jest, že chce Svatopluka zabiti a je před ním bezpečny učiniti. A takž všed tajně mezi vojsko české, přimísil se jest k nim. Potom když král říský Svatopluka od sebe s kořistmi hojnými domuov pustiti chtěl a již nazajtřie rozjeti se měli, tehdy ten večer Svatopluk s svými dvořany od krále do stanuov svých šel jest. Toť v tom hluku ten jistý Tista, přibrav se k němu, střelou s nálepem uhodiv mezi pleci, až do srdce jej prostřeli, že i hned tu padl a život svój dokonal. To učiniv ten nešlechetník všem brannú rukú, utekl jest. To se stalo léta jako svrchu měsíce října.
