zase vrátil. Za tím pak té noci Ota dřieve řečený s Vackem, pánem moravským, sebravše nemalé vojsko lidu, a z toho hradu, jemuž Hrádek dějí, sjeli sú až ku Praze a tu u potoka Rokytnice stany rozbili a nazajtřie Vyšehrad strážemi pilně osadili, aby s něho žádný nemohl. Třetieho pak dne potom kníže Vladislav z Plzně s svým lidem ku Praze přitáhl, a jsa na Brusce, uzřel veliký zástup lidí, ani táhnú ku Praze. I poslal špehéře své, aby zvěděli, kto sú. Oni vrátivše se pověděli, že Vratislav, syn Vigbertóv, knížete srbského, jede Bořivojovi na pomoc. Tehdy kníže Vladislav kázal se všem svým k boji připraviti, chtě se s nimi hned potkati. Ale lidé jeho vidúce takové množstvie Srbuov, strašili se jich a namluvili jej, aby do Prahy před nimi prvé vjel. On přijev k branám pražským, nalezl je zavřeny a žoldnéři pilně osazeny. Jehož když sú do města pustiti nechtěli, s hněvem vracuje se, zase s Srby boj podstúpiti musil, a tu s nimi zmužile se potkavše, pobili sú je. Syn pak Vigbertuov s zámutkem velikým sotva jest do Prahy utekl. Opět podruhé v brzkém času kníže Vladislav s Bořivojem, bratrem svým, bitvu velikú měl jest a jeho vojsko pobil před Prahú na tom místě, jemuž Bojiště řiekají, kdež pustý kostelík podnes stojí. A ač v zemi české mnoho bojóv na rozličných místech se stalo, však jedinému tomuto ostalo to jméno Bojiště, neb tu na tom místě stal se třikrát boj. A toho času kníže Vladislav s málem lidu na placu byl zuostal.
Potom Vladislav vždy ještě nemoha na knížetství dosésti, poslal jest dva šlechtice svá Heřmana a Sezemu k Jindřichovi císaři, jenž toho času v Pomberce byl, prose jeho, aby ráčil do Čech přijeti a knížetstvie jemu zase dopomoci. Kterýžto k prosbě jeho sebrav veliké vojsko lidu, do Čech jest vtrhl a poslal před sebú dvé knížat napřed, přikazuje všem Čechóm, aby přiměří a pokoj, mezi sebú uložiece, zachovali a kníže Vladislav i Heřman, biskup pražský, Bořivoj také s synem Vigbertovým i všickni jiní páni a zemané čeští, aby k císaři do Rokycan bez meškání přijeli. Tehdy když sú se na čas učený tam sjeli, vyslyšav je císař, kázal jest Bořivoje i syna Vigbertova jieti a do vězení vsaditi. Ale Heřmana biskupa zase k biskupství svobodna pustil, Vladislavovi také zemi českú přisoudil. A tu českým pánóm, kteří byli s Bořivojem, horlivě domlúval, že sú, zvolivše sobě Vladislava za kníže, potom proti svým přísahám jiného sobě bez hodné příčiny vzali. Protož mnohé z těch, kteříž svár mezi knížaty jednali, stínati kázal a těm, kteří Bořivoje do Prahy uvedli, oči vylúpati. Tu také přitom Jana Tistu, kterýž byl kníže Svatopluka zabil, jali sú a očí, nosu i brady zbavili, také knížeti Bořivojovi, co najviec ke škodě bylo, že u svého dvoru toho Jana Tistu, vraha svého rodu, přechovával. A tak toho času mnoho čistých, udatných Čechóv císař kázal zohaviti a hubiti, ne tak aby spravedlivost a právo miloval, ale proto aby kníže české takové podstaty a síly neměl, jsa jich zbaven. Z čehož potom kníže Vladislav, zvěděv úmysl císařóv, náramný zámutek měl a s pláčem takto mluvil: „Jistě že sám na sebe všecko zlé jako palici na sekeru
