Téhož léta opět tento Svatopluk, žádostiv jsa zboží a české země, vzal sobě za radu ty, kteříž se k němu z Čech přivinuli, a vyptával se pilně na nich, kterak by a jakýmkoli zpuosobem Bořivoje, strýce svého, mohl Českého královstvie zbaviti. Mezi tím smluviv se s nějakým Budivojem, synem Hronovým, jenž byl člověk velmi chytrý a lstivý, i poslal jej do Čech. Kterýžto rozličné lsti chytře sobě smysliv a mezi pány české přišed, takto jim mluvil: „Již já Svatoplukovým služebníkem nechci býti pro jeho zženilost, ale zase musím o něm pravdu pověděti, žeť kniežete věrnějšieho ani štědřejšieho nad něho nikdež nevím, nebť nemuože nic před žádným zapřieti. A mne již proto mrzí, že cožkoli má, to vše leckomus, kdož ho prosí, rozdá, také svým zemanóm všecko přezří, dělá každý, co chce, a téměř se ho nic nebojí žádný, protož nelíbíť mi se být u něho.“ Potom ten jistý, přišed k knížeti Bořivojovi, též se k němu úlisně měl, pravě o sobě, že jest veliký nepřietel Svatoplukuov a že se nad ním jinak lépe pomstiti nemóž a tomuto zachovati, než aby všecky Čechy, kteří se Svatopluka přidrží a radu mu dávají, jemu proradil. I takž tú pochlebnú řeč nectný a zrádný rosévač ruoznic a nepravostí, směsiv křivdu s pravdú, umluvil jest Bořivoje, že k jeho chytrým a pochlebným řečem poněkud vieru přiložil a mnohé před ním obžaloval. Až i rádce Bořivojovy Božeje a Mutinu, pány z toho rodu vršovského, rozličné viny lživé na ně secpav, také je u něho osočil. A tak jemu radil, aby je jako zjevné nepřátely své hubil a jim nevěřil, že sú proti němu s Svatoplukem. Tomu Vršovicové porozuměvše, že sú osočeni a v nechuť i v nedůvěru [b]označení sloupceBořivojovi uvedeni, obrátili sú se k Svatoplukovi do Moravy, sami k sobě řkúce: „Svatopluk, tenť bude naše doba, od tohoť by nás potkala nějaká pohroma, onenť nás bude v bohatství i ve cti rozmáhati, tomu dopomožme země české, ješto s ním jako s dítětem budem svú kratochvíl mieti a od něho dědiny jako hlívy od dřeva lehce bráti.“ Moravané pány vršovské mezi sebú rádi viděli, poctivost jim velikú činiece, darujíce mnoho, se jim i s Svatoplukem zakazovali. A tak krátce s nimi se spřieznili, že oni potom do Čech přijevše, jsúce i v zboží i v přátelech mocní, kníže Bořivoje z země ven s svými pomocníky sú vyhnali a Svatoplukovi místo něho k Království českému dopomohli, obmejšliece v tom své dobré. Ó, lakomstvie hubené, jsúci vnitř převelmi zlé, proč se zevnitř stkvíš jako zuožené? Neb málo někdy na čas pokážeš něco sladkého. Ale nedáš toho viděti, co na duši, na cti přinášíš mnoho zlého. Tito teď majíce knieže a pána dobrého, malú kořistí oslepeni jsúc, vyvrhli jej a vzali sobě tyrana lítého. Potom kdys pozdě Vršovicové na to prozřeli, teprve když již kata s bradaticí nad svú hlavú viděli. Takť se jim podlé miery jich neupřiemé k výstraze jiným stalo, jehož se jim nikdy ani ve snách nezdálo. Tento jistý Bořivoj měl jest syna jménem Jaromíra, kterýž potom k římskému králi Lotarovi tak řečenému se třmi sty oděncóv byl jest poslán.
Léta Božieho tisícstého a sedmého měsíce máje Svatopluk, syn Otuov, bratra Vratislavova, někdy krále českého, uvázal se jest v Království české. Ale Bořivoj, vyhnán jsa, bral se jest do Polsky k Boleslavovi, přieteli svému. Za nímžto bratr jeho Soběslav s mnohými pány a ženami českými také jest
