Téhož léta, když Břetislav Království české ujal, svolal jest do Prahy o svatém Václavě všecka knížata, pány i zemany znamenitější k sobě a učinil jim kvas a dvuor slavný za tři dni. A tu s nimi o obecné dobré se radil a rozmlúval. Též také při tom horlivostí viery křesťanské roznítiv se a radu s nimi i s duchovními učiniv, všecky kúzedlníky, čarodějníky věštbáře i všecky, ktož takové nepravé věci strojí, ješto k zkáze viery a ku potupě jména Božieho sú[8]připsáno interlineárně soudobou rukou, ven z země vyhnal a do konce vyplenil. Nebo tehdy velmi se byla tato nepravost v Čechách rozmohla, že lidé mnozí pro ta svódná hádaní a čarovánie dřieví, obrazóm i ledačemus se modlévali. I někteří oběti živé u potokuov tekutých činievali, bludy mnohé a veliké při vieře majíce a držiece ohavné obyčeje pohanské ve mnohých věcech. Protož on všecku tu mrzkú ohavnost ven z země vyrhl a ovšem zahladil. A to ustanovil, aby jediného Boha v Trojici svaté všickni ctili, chválili a jeho vuoli plnili.
Tento jistý Břetislav léta M. XCII. těžce velmi a často zemi polskú sužoval a válkou téměř ustavičnou trápil tak, že od toho hradu Grec až do Hlohova kromě jediného města, jenž slulo Němpc, všecku tu krajinu poplenil a zkazil, že nižádný člověk v ní bydleti nemohl. Aniž chtěl od té záhuby přestati, až jeliž vejvoda polský Vladislav velikú prosbú a úplatkem to na něm obdržal a jej ukrotil tím, když dan, pod kterúžto někdy Břetislav, vejvoda český, děd tohoto Břetislava, město Vratislav i jiná panství okolo něho podrobil, ode dvú let zadržanú, zaplatil, totiž tisíc hřiven střiebra a šedesáte zlata cele a úplně. A nadto viece vejvoda ten polský jménem svým i budúcích vejvod polských zavázal se jest listy budúcně a věčně dan obyčejnú každý [b]označení sloupcerok v určený den k Království českému platiti, totiž padesáte hřiven střiebra a třidceti zlata.
Léta M. XCIIII. Břetislav, knieže země české, v ty časy, když Jindřich, tím jménem třetí císař, veliký dvuor měl v Mohuči, poslal jest k němu Kozmu pražského a Ondřeje moravského, biskupy volené, prose, aby jich potvrditi ráčil, a potom poručiti arcibiskupu mohutskému, aby jich posvětil. Jakož pak tak se vše podlé žádosti jeho naplnilo.
Téhož léta byl jest téměř po všech zemiech velmi veliký a prvé jako neslýchaný mor kromě zemí vlaských.
Léta M. XCV. Břetislav tento pojal jest sobě za manželku dceru Albrechta Rotercuka z Rýna jménem Likardu, jemuž přinesena toho měsíce září, s nížto měl jednoho syna jménem Vratislava, o němž se dole poví.
Opět Břetislav vzal jest nanávist a zlú vuoli k bratřím a umyslil je z Moravy vypuditi a to vše skrze radu a návod nevěrných Vršovicuov, nebo sú je oni v hromadu vadili. I vtrhl jest do Moravy s vojskem na to, aby úmysl svuoj skutkem vyplnil, proti němuž Svatopluk, bratr jeho, také s svým vojskem se vypravil. A když proti sobě oba polem leželi, pozváni sú za příměřím od biskupa moravského na kvas, a tu shledavše se spolu, v hadrunk se dala, jen bíti a séci se chtějíce. Tehdy Svatopluk mezi jinú řečí Břetislavovi toto promluvil: „Bratře, já tomu dobře rozumím, že lidé zlí a lstiví příčina sú této nevole mezi námi, neb obmyšlujíce[r]obmyšlujíce] obmyſſlugiecze v tom svuoj užitek, vždy nás v hromadu vadí. Protož poslechni mne mój bratře, zachovajme my mezi sebú pokoj, a kdyžť naši lidé
